Láska za časů cholery

Čekal jsem tady hodnocení alespoň 86%, už kvůli Bardemovi, jehož nahnilé charizma hýbe světem (ve skutečnosti právě on byl pro mne tím, co sledovatelnost tohoto díla limitně přibližuje nule). Mám spoustu výhrad: už samotná Marquezova předloha je dost pochybná, mělo se to spíš jmenovat "Zamilovanost a šukačka za časů cholery", protože s láskou to nemá nic společného. Dále je zde celá řada rušivých vlivů: Film z latinského prostředí, kde všechny ruchy a hudba jsou španělsky, je namluvený anglicky, a to včetně psaných textů (šťávou na podbřišku). Jediný odkaz na vrcholné dílo latinské literatury je tady v tom, že postavy mluví s nesnesitelným rádoby latino přízvukem. Dále maskéři. Jednotlivé postavy vypadají v různých fázích filmu dost nesourodě, třeba až o 30-40 let od sebe (ačkoliv původně startovaly na stejné věkové čáře). Ono se to pak na konci sice spojí, teda až na osobu Ferminy, která i v sedmdesáti má krk jak dvacítka, že i Helenka Vondráčková bledne závistí. Přitom když hraje šestnáctiletou, vypadá na čtyřicet, kolik jí ve skutečnosti je. Celkově se jedná o nudný film. (14.04.2014)

Další pokus zadaptovat pro film mystickou hru se slovy spisovatele Gabriela Garcíi Marquéze. A opět pokus rozpačitý, neb kouzlo mystiky jen tak filmově zprostředkovat nejde. Když se vezmou Marquézovy knihy (ty, jimiž se proslavil, nikoliv sběr ne již tak povedených novel a delších povídek) z hlediska děje, jsou jím buď přeplácané (Sto roků samoty), nebo chudičké (Láska za časů cholery, Kronika předem ohlášené smrti). Pokud chce někdo adaptovat jeho dílo pro film, musí totiž zachovat to nejpodstatnější, co je knihám vlastní - mystickou atmosféru, kdy mrtví rozprávějí se živými, kdy lidská jatka dostanou poetický název a patří ke sledu různých světových příčin a náhod, kdy se hraje se slovy, významy a symbolikou. Tak trochu se to povedlo ve filmové adaptaci Kroniky ohlášené smrti z roku 1987, Francesco Rosi má totiž podobné smýšlení i vize. A proto je také nutné říci, že se tato nová adaptace Lásky za časů cholery nepovedla. Inscenačně je nudná, působí jako TV film, chybí tomu větší výprava, hra s barvou, charakteristikou místa apod. Chybí ono mystické podhoubí a v podstatě jde právě jen o ten převyprávěný děj. A ten je vskutku banální - jednu ženu milují dva muži a ten jeden je ochoten čekat na ženu i za práh stáří. Obávám se, že režisér Mike Newell to vzal jako nějakou bokovku tenhle film a herci Benjamin Bratt, Javier Bardem a Giovanna Mezzogiorno jako zkoušku masek, protože některé z nich, kdy mají představovat staříky a stařenku, jsou vyloženě směšné. Jako bonus zde najdeme jen fotogalerii (3:42) a nutno ještě podotknout, že zatímco v zahraničí má obraz formát 2,35:1, české vydání 1,85:1. (28.12.2014)

Pán Newell sa divákovi vyše dve hodiny snaží vysvetľovať, to čo všetci nad 15 rokov aj tak dávno vedia. A to, že láska je zvláštny fenomén, ktorého hranice siahajú od absolútnej vernosti ("Musím si uchovať čistotu a chovať si svoje panictvo pre lásku, moja milovaná sa čoskoro vráti") až po promiskuitné správanie a preťahovanie všetkého, čo javí aspoň náznaky života. Všetko toto je navyše divákovi podávané nezáživne a nudným telenovelovým spôsobom, takže ani tých pár nadpriemerných hercov nedokáže film potiahnuť k solídnejšiemu výsledku. Ako vravia poľskí bratia: Do Cholery! (22.09.2009)

LÁSKA ZA ČASŮ CHOLERY je "něco" (filmem to nazývat nehodlám), co se tváŕí, že to je kdovíjak hluboké umění, a přitom divákovi přináší při sledování pocity někde mezi sledováním teenagerovských komedií a přímým přenosem z volby prezidenta. Proč teenagerovských komedií, ptáte se? Protože taky chcete, aby se už kurva ošukali a byl konec utrpení. A proč příimý přenos volby prezidenta, ptáte se? Protože taky chcete, aby už všichni do jednoho chcípli a měli jste klid. Mid-cultově nesnesitelný kýč který je patetický a přišerný ve všech ohledech, hudbou počínaje, kostýmy a maskami na úrovni Esmereldy pokračuje a katastrofickými herci konče. Nikdy víc! (16.03.2008)

Mike Newell si zprotivil půl planety čtvrtým Potterem. To mu zřejmě nestačilo a tak servíruje romantické drama z přelomu devatenáctého a dvacátého století odehrávající se v Cartageně a... zasazuje smrtící ránu i zbytku populace. 139 minut jsem mlátil hlavou o zeď (díky bohu za sedadlo na kraji), protože to, co jsem viděl, mi způsobilo největší psychickou bolest od návštěvy Crash Road. Javier Bardem tu hraje mladíka, který hodlá „položit své panenství na oltář lásky“, ale protože si jeho vyvolená vezme doktora, stane se casanovou a osouloží přes 600 žen, aby se pokusil na svou milou zapomenout. V reálu to vypadá asi jako celovečerní adaptace telenovely nejtěžšího kalibru, na kterou někdo omylem dostal hrozně moc peněz. Dočkám se tedy slušné výpravy a... a to je tak všechno. Hlavní hrdina z nervozity zvrací, ženy ukazují prsa jak nejčastěji mohou a Newell vám až do závěrečných titulků z nepochopitelných důvodů cpe, že to všechno myslí hrozně vážně. Že je zle pochopí většina lidí už po dvou minutách, kdy se jedna z postav zabije naprosto debilním pádem ze žebříku, tomu zbytku to dojde po patnácti, kdy Newell prezentuje lásku na první pohled nejhůř, jak jsem to v životě viděl. Sem tam na vás sice bafne bizarní soulož (kolik jich tam je celkem jsem raději nepočítal, ale jedna je šílenější než druhá), při které kocour poškrábe drahému Bardemovi zadek nebo maximálně přehrávající John Leguizamo, ale to jsou jediné okamžiky, které jsou vykoupením a jste oprávněni se při nich smát nahlas. Jinak budete jenom trpět, trpět a trpět, protože smát se nahlas celou stopáž vám ostatní lidé v sále asi nedovolí. Já to kvůli slečnám okolo raději ani nezkoušel a vzpomínky, které se mi vryly do paměti mě budou nejspíš strašit do konce života. Neeeeeeeeeeee... 2/10 a nevím, jestli je využívání Blackboxu ve Slováči ještě bezpečné :) P.S. Chudák Márquez, tohle si nezasloužil. (11.01.2008)