Paranoid Park

Film Paranoid Park vypráví příběh dospívajícího skateboardisty Alexe, kterého sužuje rozpadající se manželství jeho rodičů i povrchní vztah s přítelkyní Jennifer. Pro Alexe se tyto problémy ukáží být podřadné poté, co nechtěně zaviní smrt člena bezpečnostní stráže na kolejišti v blízkosti Paranoid Parku, jak skateboardisté nazývají městskou oblast, kde se setkávají. Alexe sužuje pocit viny a snaží se tuto hrůznou událost vytlačit z paměti. Přibližně měsíc po incidentu do Alexova života vstoupí detektiv Richard Lu, který potenciální vraždu vyšetřuje a Alex je stále více pohlcován strachem z dopadení a pocitem viny. Kamarádka Macy, která vytušila, že Alexe něco trápí, mu poradí, aby se ze svého problému, ať už je jakýkoliv, jednoduše vypsal. Alex začne psát deník, v němž retrospektivně vzpomíná na tragédii, na to, co jí předcházelo i na to, co se dělo poté. Psaní deníku je pro něho něco jako zpověď, po níž by se mu mělo ulevit. Paranoid Park divákovi zprostředkovává příběh ze subjektivního pohledu hlavního hrdiny Alexe, čehož je docíleno retrospektivním vyprávěním ve formě deníku, který si Alex píše a jehož prostřednictvím se snaží zrekonstruovat tragédii na kolejišti, události, které jí předcházely, události, ve které tragédie vyústila a následky, které zanechala. Vyprávění je tak omezeno na Alexovo subjektivní prožívání událostí, čemuž se podřizuje i formální stránka filmu. Ve filmu je hojně využíváno zpomalených záběru pro vyjádření určitého stavu mysli hrdiny, což navíc podtrhuje i zvuková stopa, která má převážně ambientní charakter. Samotný syžet je také podřízen postavě, neboť divákovi podává informace stejným způsobem, jak je zachytil sám Alex – ten v deníku popisuje události právě tak, jak si je pamatuje on sám, tedy výhradně ze svého hlediska, což naraci omezuje na jeho subjektivní chápání a prožívání daných událostí. Jediný prvek, který se tomuto systému subjektivizace vyprávění výrazněji vymyká, je hudební doprovod – nediegetický prvek, který se v některých scénách svou náladou staví do opozice s aktuálním psychickým rozpoložením postavy. Jako dominantní prvek v tomto filmu tu figuruje již zmíněná subjektivizace vyprávění, kdy jsou počitky hlavního hrdiny přenášeny přímo na diváka, a to prostřednictvím syžetu, narativní struktury i samotného filmového stylu. Skládání fabule je díky narušování časové a prostorové kontinuity pro diváka zpočátku poněkud komplikované, ale s postupným odhalováním nových skutečností a zpočátku těžko odhadnutelných smyslů některých scén získává fabule stále výraznější rysy, aby si divák mohl na konci filmu udělat celkem jasnou představu o příběhu z hlediska časové souslednosti, kauzality a prostoru. Z hlediska kauzality jsou divákovi prezentovány nejdříve následky a až postupem času se Alex ve svém vyprávění dostává k samotnému prvopočátku – události, která započne řetězec změn. Pokud pomineme počáteční zatajování příčiny z důvodu vyvolání zvědavosti u diváka, je to Alexův strach z dopadení a pocit viny, díky nimž jsou pro něho důležitější následky incidentu, které ve svém vyprávění upřednostňuje před samotným incidentem (tedy příčinou) a jelikož je narace Alexovým čistě subjektivním prožitkem, musí se řídit podle jeho myšlenkových pochodů. V porovnání s modelem klasického hollywoodského filmu je Paranoid Park poněkud nekonvenčním počinem. Jestli má hlavní postava v klasickém hollywoodském filmu obvykle hned od začátku jasně stanovené cíle, tak postava Alexe téměř po celou stopáž filmu tápe, ať už jde o řešení svých problémů nebo vztah s přítelkyní. Jistá je jedině jeho touha uniknout od všech starostí, které ho tíží a může pouze doufat, že mu v tom psaná zpověď pomůže. Zmatenost hrdiny jde v Paranoid Parku ruku v ruce s matoucí narativní strukturou a to je jeden z dalších rozdílů mezi vyprávěním v tomto filmu a vyprávěním v klasickém hollywoodském filmu, kde je kladen důraz na co nejsrozumitelnější podání děje s pokud možno co nejmenšími nároky kladenými na psychickou aktivitu diváka. Dalo by se říci, že klasický hollywoodský film klouže ve svém tématu po povrchu a je pro něj nejdůležitější jasné podání děje, zatímco Paranoid Park se nevyhýbá nejednoznačnosti a proniká více do hloubky a podstaty věcí, především tedy samotné postavy Alexe, čímž má blíže k umělecké naraci oproti té klasické. Ve filmu se také vyskytuje nemalé množství narativně vyprázdněných scén, ať už jde o Alexovy průchody chodbou školy nebo scény, kdy postavy prosté jakékoliv aktivity mlčí a film se v tu chvíli zaměřuje výhradně na emocionální rovinu. Ve vztahu syžetu a fabule z hlediska času je doba trvání události explicitně ukázaných (tedy syžetu) výrazně kratší oproti celkovému trvání fabule, neboť příběh pokrývá časové rozmezí něco přes jeden měsíc (Alex jako vypravěč poznamená, že byl k výslechu přizván měsíc po incidentu na kolejišti). Naopak v některých scénách je trvání syžetu delší, než jak tomu je u fabule, čímž jsou konkrétně míněny zpomalené záběry. Z hlediska prostoru je syžet méně konkrétní, než bývá zvykem, čehož bývá dosaženo převážně kladením velkého důrazu na postavy na úkor prostředí a malou hloubkou ostrosti při snímání, díky čemuž je orientace v prostoru pro diváka obtížnější. V momentech, kdy je obraz kompletně rozostřený, nabývá vnímání prostoru až abstraktního rázu. Filmový styl v Paranoid Parku je stejně jako narace podřízen subjektivnímu vnímání hlavního hrdiny, pouze zvuková stopa v některých momentech vybočuje při používání hudebního doprovodu, který je neadekvátní k aktuálnímu psychickému rozpoložení hlavního hrdiny, čímž dění ve filmu ironizuje. Z hlediska mizanscény jsou upřednostňovány postavy (především postava Alexe), které často zabírají majoritní část ve snímaném prostoru, což je pochopitelné při faktu, že se film předně zabývá vnitřními pochody postav. Prostředí ve filmu je konstruováno realisticky, aranžmá jednotlivých prvků před kamerou bývá opomenuto a jistý kompoziční řád v záběrech jim dodává až umístění kamery v prostoru. V prostorovém plánu je postava Alexe téměř vždy v úplném popředí, neboť ona je hlavním tématem filmu, ve středním plánu se nacházejí buď ostatní postavy, se kterými je Alex v interakci, anebo střední plán úplně splývá s pozadím a tvoří tak prostorově plochou kulisu, jakýsi pouhý vyprázdněný doplněk ustavující Alexe v prostoru, který je v některých momentech uveden do abstraktní roviny prostřednictvím nízké hloubky ostrosti. Mizanscéně tedy převážně vládne postava Alexe jako dominantní prvek, zatímco zbylé prvky jsou většinou upozaděny, aby zbytečně neodváděly pozornost jiným směrem. Tělesný výraz postav je převážně statický, pomineme-li několik Alexových systematicky totožných průchodů, dokumentární záběry skateboardistů a scénu na kolejišti, která je tou nejdynamičtější a nejakčnější v celém filmu. Postavy na začátku scény vejdou do snímaného prostoru a zaujmou určitou pozici, která se až do konce dané scény většinou dál nemění. Pokud jde o tělesný výraz, postavy jednají velmi laxně a téměř úplně se oprošťují od výraznější gestikulace a řeči těla celkově. Centrem jejich projevu je obličej a dialogy, čemuž se přizpůsobuje i celá stavba mizanscény, která by se dala stručně charakterizovat jako strohá nebo minimalisticky vystavěná. V hlediska make-upu a kostýmu nejsou postavy výrazněji stylizované, i zde je kladen velký důraz na realističnost a přirozenost, proto nemá například postava dospívající Macy zakryté akné, zato líbivá Jennifer je snad jedinou postavou s výraznějším líčením. U klasického hollywoodského filmu bývá zvykem, že jsou důležité postavy vizuálně zvýrazněny nějakým pro ně typickým oblečením nebo specifickou rekvizitou, ne tak v Paranoid Parku. Zde postavy skateboardistů sice nosí pro ně typické oblečení a jejich zařazení do komunity podtrhuje i rekvizita v podobě skateboardu, který nosí stále s sebou, ale jako jednotlivé persóny už rozlišovány nijak nejsou, jako tomu bylo například ve Zběsilosti v srdci Davida Lynche, kde hlavní postava Sailora nosí sako z hadí kůže, o kterém sám v jedné scéně říká, že je neodmyslitelnou součástí jeho personality. Je tomu tak opět proto, že důležitější než exprese jsou vnitřní pochody postav a jakákoliv takto povrchní vizuální prezentace by zbytečně odváděla pozornost. Z hlediska symptomatického významu film vyobrazuje nynější mládež tápající v tomto světě, otupělou, znuděnou, která je konfrontována s problémy, do kterých ještě nedospěla a chybí jí pevné rodinné zázemí. Jediným jejím únikem je rebelie a skateboardové prkno. Dalo by se to nazvat jako symptom mládeže v disfunkční společnosti. 100% (10.05.2009) (méně) (více)