Doba temna

Značně melancholický, velmi přesný a až bolestně pravdivý portrét, který vystihuje jednoho člověka jako jen další článek zapadající do chodu společnosti, stejně jako člověka jakožto ztrápeného jedince, okolo něhož společnost plyne stále stejným, mdlým tempem. Člověk, který je ve společnosti a člověk, okolo něhož je společnost. Doba temna vystihuje přesnou podstatu zvoleného tématu a více než účinně zpracovává základní témata. Stereotyp, pocity osamělosti, vnitřní izolace, bolest a zklamání z našich životů, bolest z pohledu na jiné životy a celé to soukolí, které nedokážeme ovlivnit, ale které ovlivňuje nás. Lhostejnost až apatii, lidstvo neustále se ženoucí kupředu, za penězi, úspěchem, uznáním, kde se zapomíná na zájem o druhé, potřebu být s někým, vše si lidé nahrazují materiálními věcmi a svět z nich tak postupně vytváří roboty bez emocí, citů, závislých pouze na věcech a s posedlostí vlastní dokonalosti. Proč se říká vlastně moderní svět...? Moderním se asi myslí ty dálnice nákupních center, nejnovější technologie, vyumělkovanost, reklamy, nátlak na jedince, kde je nám neustále předhazováno, že abychom byli "členy moderní společnosti" musíme vypadat tak a tak, dělat to a to a kupovat nezbytné věci, které stejně nepotřebujeme. Osobnost? Odlišnost? Vlastní názory, které se liší od většiny? To se přece neuznává. Průměr a obyčejnost je to, co všechno řídí a co se od lidí vyžaduje. Žebříček hodnot je v dnešní době nastavený zřejmě zcela jinak. Co bude ale dál? (12.03.2012)

"Kanadští úředníci přes kulturu jsou hovada !! Mám důkazy !!" ;) Jeden by po pár minutách filmu řekl, že režisér tohoto velmi bizarního dramatu musí být jistě šílenec !! Geniální šílenec !! Pak jsem zjistil, že skutečnost je maličko jiná.. On je jen Denys Arcand z Kanady, čímž je řečeno vše..!! ;) Arcand uchopil téma krize středního věku ve všech smyslech slova tak nečekaně satiricky kritickým způsobem, až to jednomu příslušného věku musí zákonitě nahnat velikou hrůzu, přičemž záleží na vás v které z postav se najdete.. Přestože se Doba temna snaží vyznít především jako dobře mířená černě vtipná i pravdivá satirická záležitost, která střílí naprosto do všech a do všeho, přímo do živého a hlavně bez výčitek, nakonec vás prostě stejně sejme svojí tragicky melodramatickou pravdou, z níž není úniku, protože taková realita prostě je.. Nicméně většina hlášek i scének, kupodivu ne těch fantazijních, kde bylo možné se naprosto odvázat a netrčet pouze v těch monotematických sexuálních touhách osamělého muže, tak nějak postrádá větší komickou údernost.. Arcand prostě jen tak zlehka popichuje, jakoby se bál dát pořádnou ránu, kterou si prostě zapamatujete, což je veliká škoda.. Stačilo jen maličko přitlačit na pilu, což by jeden od filmu plného fantazií a živých snů čekal.. [ Pouze v původním znění s titulky !! ] (05.08.2013)

Aneb jak říkal už Hamlet: "Vymknuta ze svých kloubů doba šílí." Nebylo špatné podívat se na svět výhradně mužskýma očima. Výsledek je však velmi pesimistický a neměnila bych s nimi. Všude plno feministek, ambiciózních kariéristek, lesbiček, gayů a dalších protěžovaných menšin. Všude plno katastrof, stresu, úzkostí a pocitů viny. Bezohledná honba za penězi, úspěchem, za slávou. My, ženy, se vás ptáme jenom na to, jak často chodíte cvičit, jaké máte auto a kolik za rok vyděláte. Pro vás muže (ty normální) pak často zbývá jen zahradní komůrka s horou porno časopisů, sny a fantazie. Ale konec byl fajn. (02.02.2014)

Nevím, zda jsem se filmem pobavil, ani nevím zda vůbec patří do kategorie zábavy. Část jsem z toho už viděl (nejspíš jako Marc Labrèche v hlavě), část mi přišla jako dnes již celkem běžná, no a zbývající jako možná v blízké budoucnosti, které se nejspíš ještě dožiji. Přesto však je tato shoda jaksi nepříjemná, jako by všude trčel vztyčený prostředníček nebo ukazováček namířený na mě. Přesto, že žiji v určité izolaci (definice dle George Moustakiho: "je ne suis jamais seul avec ma solitude"), jak prostorové, tak společenské, není hermetická, a tyhle věci se mě dotýkají, ať chci nebo ne. Možná ne bezprostředně, ale nevidím žádné rozhraní. Již ve filmu "The War of the Roses" radí právník (Michaelovi Douglasovi), aby všeho nechal a utekl, protože je to jediná možnost, jak si zachránit život. Zde se tato možnost naplnila. Pozn. 1: Motivační kurzy, kurzy feng-shui, kurzy asertivního či pozitivního přístupu k zákazníkům (čili jak z něj udělat vola), toho jsem si užil už před 20 lety, takže bych mohl film i lecčím (vtipným?) doplnit. A nakonec to i udělám: Na začátku 90tých let jsem byl v Hudsonu, New Hampshire, u firmy Presstek na školení týkající se "ofsetového tisku s digitálním přenosem obrazu na tiskou desku upnutou v tiskovém stroji." Lektorka, Sandy Fuhs, počítala na tabuli denzitu parciální plochy, a když skončila zeptala se po americku: "Jak se Vám to líbí?" Přihlásil jsem se, a řekl že moc, ale že výpočet je špatný, a kdyby mi půjčila křídu. Když jsem jí křídu vrátil, pořád stála jako solný sloup, potom vzdechla: "Ale tak mě to učili v Kodaku." Nakonec se rozmáchla, mrskla křídou o zem a utekla. Myslel jsem, že mě už nebude mít ráda, ale opak byl pravdou. - No, tohle teda moc vtipný není, a do scénáře by mi to asi taky nedali. Pozn. 2: Loupat jablka umím lépe než Marc Labrèche. (26.02.2017)

Jean Marc Leblanc sice uniká z nevábné reality svými utěšujícími fantaziemi, ale není ona skutečnost často stejně absurdní jako jeho sny? Přežívání uprostřed rodiny, v níž je každý jednotlivý člen paradoxně osamnělý, sociální úřad pro lidi v nouzi, kde nikdy nikomu nepomůžou (jak kafkovské), motivační kurz smíchu a pod., to vše umocněno dusnou atmosférou úzkosti a odcizením dnešní doby. Bylo jen otázkou času, kdy přeteče poslední kapka Jean Marcovi tiché, snášenlivé odevzdanosti a všechna jeho frustrace se prodere na povrch. Když se tak nakonec stane, záleží už pouze na něm, zda se definitivně zřekne života a oddá se snění, nebo se pokusí vybudovat si vlastní budoucnost, beze všech civilizačních pout povinností a všeobecného pokrytectví, které ho svazují. Kárá mravy smíchem, tento citát dokonale vystihuje tuto navenek komedii, která pod povrchem skrývá pořádný kus hořkosti a rozčarování. Potěšení naopak skýtá Marc Labréche, v soustředěném, vynikajícím hereckém výkonu. (18.06.2013)