Ve stínu

David Ondříček by měl režírovat pouze neambiciózní žánrová díla, protože při snaze o přesah dospěje k něčemu významově velmi banálnímu. Je sice pravda, že tvůrci snímek cílili na mladého diváka, ale nějak jsem neočekával, že by se tím myslelo dítě školou povinné, jemuž rodiče stále čtou na dobrou noc, když i ty nejprimitivnější metafory musí být osvětleny a pro jistotu ještě zopakovány. Odhlédněme ale od naivní prostoduchosti boje proti systému, kdy měnová reforma má být reflexí ekonomické krize a vykonstruovaný proces s Židy může upomínat na nedávné kauzy vůči jiné národnostní menšině, a soustřeďme se na formální stránku. Narativní diletanství je srovnatelné snad jen s jinou přeceňovanou dobovkou, POUTY, protože i zde je řada věcí motivována velmi nedůmyslně, jenom aby se vyprávění mohlo dopracovat k bodu obratu-zlomu. Na místo série pečlivých detektivních dedukcí je zde spoléhání se na náhody, kdy se bývali SSáci holí u okna, aby bylo vidět jejich tetování, a sirka se zlomí, aby při hledání krabičky v kabátě kolegy se přišlo na jeho dvoutvářnost. Zamrzí to o to víc, protože jinak je patrná přepečlivá strukturace syžetu, kdy v každé desáté minutě dojde k dílčímu zlomu a užívá se pravidelného rytmizování v podobě anoncování titulků novin či povídání si s někým z rodiny. Mnohem důležitější je rozdělení do tří cirka půlhodinových aktů, z nichž každý vychází ze zcela odlišné poetiky, čemuž dokonce přizpůsobuje svůj stylistický subsystém. V první - noirové - části je snímání klasické (statičnost, záběr-protizáběr při dialogových scénách, nadhledy pro /re/establishng shoty); s přechodem k psychologickému dramatu barevná paleta potemní, postavy jsou umísťovány do dalších plánů a před ně jsou stavěny různé věci, časté je zapojování podhledů a nadhledů a významotvorně se pracuje s nasvícením; v posledním - soudním - aktu pak převládají jízdy snímající postavy z boku. Stylistická koherentnost je ale nabourávána transtextuálností motivací dílčích prvků: jednak nepatřičnou Muchowovou hudbou, která se snaží evokovat herrmanovské kompozice, jednak záběrováním odkazujícím se zde k noirům, tam k postnoirům, jinde zase k hitchcockovským thrillerům 50. let. Obávám se ale, že spojení těchto poetik nefunguje především z důvodu výše zmíněné lajdácké motivovanosti přechodů mezi nimi a vykonstruovaností celého "whodunitu". Mnohem horší je, že tři žánrově a stylisticky odlišné akty samy o sobě už nejsou nijak ozvláštňující a vyžadovaly by navíc zcela odlišný přístup k hereckému pojetí. Lze oceňovat jednotlivosti (např. neokázalost výpravy, umírněný Trojanův výkon), ale jako celek VE STÍNU epicky selhává na tolika úrovních, že není co oceňovat ani v rámci tuzemské kinematografie. Komparace s evropskými konkurenty, kteří taktéž účtují s dobou minulou v žánrovém provedení a ještě zvládají být důsledně společensko-kritičtí k současnému statutu quo (ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH, ČERNÁ KNIHA), by pak byla přímo drtivá. P.S. Nepřekvapuje mě, že z toho obě Spáčilové vlhly, protože se výsledný sestřih bude nejvíc zamlouvat maloměšťákům. (15.09.2012) (méně) (více)