Ve stínu

Plány sionistů zhati rudí vepři boubelati, aneb Don Quijote de la Hakl Ve stínu lopatek větrného mlýnu nápadně připomínajícího krakatici.. Sikorova úchvatná kamera nechávala tváře postav tak často Ve stínu, až jsem čekal, že se z přítmí vynoří Humphrey Bogart a zapálí si. Nechávala je Ve stínu šedi obludné doby, kdy barvu měli jen narcisy, tramvaj a krev rovného člověka. Doby, kdy spravedlnost tiše trpěla Ve stínu zvůle. Sic Ve stínu zůstalo Ve stínu světových bratříčků, v tuzemském měřítku se většina krčí v tom jeho.. Mám jen tři a půl drobné výtky: 1.) Příliš úderná hudba vše urychlovala a vedla divácké emoce zbytečně za ručičku, 2.) konstrukt detektivní zápletky neměl daleko ke konstruktům obžalob při komunistických procesech, tady Epsteinova práce trošku kulhala za ostatními nadstandardními filmařskými prvky, 3.) scéna s dědičností morálních vlastností zbytečně doslovná, vše mělo skončit Slavíčkem na zdi. A ta poloviční? Zvuk přílivu a skřehot racků, když má člověk z obličeje maso na hamburgery a chystá se „odejít“ - nevím, kdo s tímhle klišé začal, snad Leone u pana „Chu-Chu“ Mortona v Tenkrát na západě.. Toť však výtky nepodstatné s ohledem na poselství. Co je lepší? Moci se podívat na sebe do zrcadla, nebo moci ještě někdy zrcadlo vidět? Člověk není Bůh, aby odpouštěl. Nesmí se stát, aby zavřel oči, zapomněl a memento hrůzné éry nad ním kouzelnickým pohybem ruky udělalo své: „Puf…“ (31.05.2013)

Sváteční den významné události z dějin, jíž byl Vznik samostatného československého státu, jsem oslavil se svými nejbližšími v kině na snímku, jaký se v našich luzích a hájích podaří natočit jednou, maximálně dvakrát do roka. Světová hudba, světoví herci, světový režisér - drama, atmosféra, poselství. Smekám. (28.10.2012)

Dobovky českým filmařům vždycky šly a není žádným překvapením, že za jednou z těch nejlepších stojí právě David Ondříček. A jak obvykle Ivana Trojana nemusím, v tomhle filmu je neoddiskutovatelně velkým tahounem a spolu se zbytkem ansámblu Dejvického divadla směle vnese diváka do zážitku svinstev (jinak to nejde říct), jež se v padesátých letech odehrávala. Je to ten typ filmu, co vás informačně znatelně obohatí, ale znovu už si jej pravděpodobně chtít pustit nebudete. Stojí to za to.. (22.02.2020)

Na Ve stínu jsem se rozhodl jít do kina, protože si myslím, že takové snahy o dobrý film si moje peníze prostě zaslouží. A byl jsem překvapený, jak dobrý film se nakonec Ondříčkovi vyvedl. Herci byli bombastičtí. Musím pochválit Sebastiana Kocha, který měl tu chuť zahrát si v českém filmu. Rozhodně se mu to povedlo. Přesto ale nesmím zapomenout na hlavní roli Ivana Trojana, která byla maximálně skvělá. Ale i další byli fajn. A i když se ve filmu objevili jenom na pár scén, byla radost je vidět. A to ať už Myšička, Krobot, Babčáková nebo Štěpnička. Co se týče příběhu, přiznám se, že jsem čekal zapeklitou hádanku, ze které vyplyne zajímavé rozuzlení. Samotná podstata je ale daleko snažší a jednodušší, než by se vůbec dalo čekat. Každopádně za tu výbornou atmosféru 50. let, za tu krajinu a za ty kulisy, které doteď nechápu, kde tvůrci našli a hlavně, jak je dokázali tak skvěle upravit, ale i za tu skvělou výpravu...si tenhle film prostě pozornost musí zasloužit. (03.10.2012)