Ve stínu

Teď už je mi jasné, že tohle nemohli Amíci pochopit, když to dle některých ohlasů nepochopili ani sami Češi. Pokud člověk trochu hlouběji nezná historické souvislosti, pak může jen obdivovat nápaditou kameru, skvěle zpracované prostředí padesátých let a mumlat cosi o zvláštní kriminálce... ----- V roce 1952 se na pokyn Stalina skončil vykonstruovaný politický proces s Rudolfem Slánským a jeho skupinou (špičky tehdejší KSČ a spolupracovníci K. Gottwalda). Padlo a bylo vykonáno 11 rozsudků smrti. Těch jedenáct odsouzených bylo obviněno ze sionismu, buržouství a proti lidovému smýšlení. Nešlo však o nic jiného než o lekci českým komunistům z Moskvy jak skončí každý, kdo nebude poslouchat velkého bratra. V té době vrcholí v Rusku antisionistické nálady a Rusům se pranic nelíbí, že při svém vzniku Moskvou podporovaný Izraelský stát se najednou stává prozápadním. Do toho se jim z vlivu vymaňuje Jugoslávie s podporou našich komunistů a to tedy tavarišči nět !.--- Děj snímku Ve stínu nás zavádí do období chvíli poté. V té době nešlo prakticky věřit nikomu, každý mohl být udavačem. Byla to doba temna. Hrdinové ze západní fronty tou dobou odkrucovali první leta otročiny a těžkých žalářů. Režim velmi precizně odstraňuje kohokoliv kdo by bránil novému zřízení. Trojan hraje policistu, který je v první řadě kriminalistou. Neskrývá svojí nevoli, když mu politika zasahuje do jeho rutiny. Je to starý typ poldy, který se díky znalostem a zkušenostem udržel u policie i po únoru. Zná ty své prvorepublikové kasaře podobně jako znala své Pepíky parta rady Vacátka. Jenže padesátá léta nepřála pravdě. Pravda se lámala jak bylo třeba, nebyly li důkazy, udělaly se. Bylo li třeba před veřejností s někým zahájit proces, dokonale se vša připravilo aby veřjnost neměla nejmenších pochyb. Hlavně aby v Moskvě byli spokojení, a hlavně aby to bylo přesně tak jak doporučovali poradci z Ruska. A tady nutně dochází kapitán Hakl ke střetu s realitou. Nebudu tu plýtvat superlativy na Ivana Trojana. On prostě umí a tyhle role hází s přehledem. Zajímavá role byla Jiřího Štěpničky. Když jsem se tak na něj koukal, vybavil se mi o mnoho mladší jak třímá dýmku a s vlasy sčesanými dozadu sděluje coby Gottwald (ve stejnojmenném seriálu) lidu, že se právě vrátil z hradu... Teď se teprve dostávám k té kameře. Ano byla skvělá. Každý záběr byl vymazlený. Karlínský viadukt, tramvajová linka jedoucí Václavákem, detail na kapičky na skle sledovacího tatraplánu... Prostředí na mne působilo naprosto přesvědčivě... Člověk si znovu a znovu musí odplivnout nad tou dobou a říct si, ještě že už je to pryč. A musí o ní říci i svým dětem ! A musí mít v úctě všechny ty, kteří se tenkrát té krakatici snažili postavit a i když věděli, že ji nepřeperou - že ji alespoň oslabí. A o to více je nutné mít v úctě. Škoda jen, že film postrádá (a to je jeho jediné mínus) uvedení diváka do širších souvislostí kolem roku 1953. Ondříček tak širokému puliku navíc, dopředu namlsanému a natěšenému pozitivními recenzemi i kritikou předložil krapet těžší látku jíž si ne každý naplno užije. * * * * (28.02.2013) (méně) (více)

David Ondříček by měl režírovat pouze neambiciózní žánrová díla, protože při snaze o přesah dospěje k něčemu významově velmi banálnímu. Je sice pravda, že tvůrci snímek cílili na mladého diváka, ale nějak jsem neočekával, že by se tím myslelo dítě školou povinné, jemuž rodiče stále čtou na dobrou noc, když i ty nejprimitivnější metafory musí být osvětleny a pro jistotu ještě zopakovány. Odhlédněme ale od naivní prostoduchosti boje proti systému, kdy měnová reforma má být reflexí ekonomické krize a vykonstruovaný proces s Židy může upomínat na nedávné kauzy vůči jiné národnostní menšině, a soustřeďme se na formální stránku. Narativní diletanství je srovnatelné snad jen s jinou přeceňovanou dobovkou, POUTY, protože i zde je řada věcí motivována velmi nedůmyslně, jenom aby se vyprávění mohlo dopracovat k bodu obratu-zlomu. Na místo série pečlivých detektivních dedukcí je zde spoléhání se na náhody, kdy se bývali SSáci holí u okna, aby bylo vidět jejich tetování, a sirka se zlomí, aby při hledání krabičky v kabátě kolegy se přišlo na jeho dvoutvářnost. Zamrzí to o to víc, protože jinak je patrná přepečlivá strukturace syžetu, kdy v každé desáté minutě dojde k dílčímu zlomu a užívá se pravidelného rytmizování v podobě anoncování titulků novin či povídání si s někým z rodiny. Mnohem důležitější je rozdělení do tří cirka půlhodinových aktů, z nichž každý vychází ze zcela odlišné poetiky, čemuž dokonce přizpůsobuje svůj stylistický subsystém. V první - noirové - části je snímání klasické (statičnost, záběr-protizáběr při dialogových scénách, nadhledy pro /re/establishng shoty); s přechodem k psychologickému dramatu barevná paleta potemní, postavy jsou umísťovány do dalších plánů a před ně jsou stavěny různé věci, časté je zapojování podhledů a nadhledů a významotvorně se pracuje s nasvícením; v posledním - soudním - aktu pak převládají jízdy snímající postavy z boku. Stylistická koherentnost je ale nabourávána transtextuálností motivací dílčích prvků: jednak nepatřičnou Muchowovou hudbou, která se snaží evokovat herrmanovské kompozice, jednak záběrováním odkazujícím se zde k noirům, tam k postnoirům, jinde zase k hitchcockovským thrillerům 50. let. Obávám se ale, že spojení těchto poetik nefunguje především z důvodu výše zmíněné lajdácké motivovanosti přechodů mezi nimi a vykonstruovaností celého "whodunitu". Mnohem horší je, že tři žánrově a stylisticky odlišné akty samy o sobě už nejsou nijak ozvláštňující a vyžadovaly by navíc zcela odlišný přístup k hereckému pojetí. Lze oceňovat jednotlivosti (např. neokázalost výpravy, umírněný Trojanův výkon), ale jako celek VE STÍNU epicky selhává na tolika úrovních, že není co oceňovat ani v rámci tuzemské kinematografie. Komparace s evropskými konkurenty, kteří taktéž účtují s dobou minulou v žánrovém provedení a ještě zvládají být důsledně společensko-kritičtí k současnému statutu quo (ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH, ČERNÁ KNIHA), by pak byla přímo drtivá. P.S. Nepřekvapuje mě, že z toho obě Spáčilové vlhly, protože se výsledný sestřih bude nejvíc zamlouvat maloměšťákům. (15.09.2012) (méně) (více)