Odpor

Chm. Jsem na rozpacích, jak tento film hodnotit. Začíná silně a brutálně a nezapomíná (alespoň částečně) na perspektivu nejmladšího bratra, což vždycky cením. A Daniel Craig se doopravdy snaží nějak vyjádřit a postihnout tu hlavní myšlenku různých podob hrdinství, že to může znamenat i "pouze" přežít na místo okázalých gest, a vůbec zkrátka dává najevo, že jeho postava je živoucí a že se v její hlavě odehrává i nějaký vnitřní život. A právě proto působí tak bizarně, že zbylé části filmu a hlavně konec toto vnitřní dilema totálně znehodnocují klasickou hollywoodifikací, kdy si přimýšlejí různé blbosti, dávají tam boj s tankem, který se v reálu nikdy nestal, a postavy nechávají promlouvat v plytkých a hloupě působících dialozích, které všechno shazují o několik úrovní. Liev Schreiber, jeho postava a jeho způsob herectví tohle akční vetřelcovství dokonale zosobňuje. Je až bolestné vidět, jak je vedle Craiga slabý a plochý, a jak prostě jenom chodí před kamerou z bodu A do bodu B. On a ta finální bitva mi velmi ztěžují snahu zapamatovat si z filmu raději to dobré/slibné. A ještě - překvapilo mě, že v dost scénách (respektive ve všech, kdy kdokoliv z ústřední komunity mluvil s outsidery), a to i velmi emocionálně napjatých a důležitých (jako pomsta rodičů), se mluvilo rusky. Sama sebe jsem se v tu chvíli ptala, kdy jsem naposledy viděla nějaký velkorozpočtový film, který by domorodce nechal mezi sebou mluvit domorodsky víc než jenom nějaký pozdrav na úvod před přechodem do angličtiny s přízvukem. Ale pak jsem si zase přečetla, že běloruští kritikové si stěžovali, že film vymazává běloruskou identitu svých postav, tak vlastně nevím, co si o tom myslet, kromě toho, že je to prostě takový nevyvážený, schizofrenní pokus. Určitě filmu také neprospělo, že jsem se nedávno dívala na Idi i smotri a podvědomě tak oba výtvory srovnávala, a to pro Odpor nemohlo vůbec skončit dobře. (22.05.2022)

Typický Zwick. V tomto případě bohužel. Hrdinná story o neskutečném partyzánském dobrodružství s biblickou paralelou v druhém plánu, vystavěná na několik let dávno obnošeném modelu ze sekáče ‚based on true story‘, totiž potřebovala pořádnou dávku syrovosti a nikoliv kýčovité obrázky běloruského lesa. Zwickovi unikají postavy, což za předpokladu, že na nich příběh stojí, je zásadní problém, ze kterého jej nevyhrabou ani špičkoví herci. Chybí tomu jakákoliv osudovost při těžkém rozhodování (a že jich scénář nabízí požehnaně), která je nahrazena skládáním klišovitého puzzle z dílků dávno ohmataných jinde. Že se tak (zřejmě) dělo doopravdy mi bylo jedno, protože je to servírováno formou standardního bijáku na ukojení sentimentálních diváků. První půlku mě to strašně sralo, v té druhé už mi to bylo úplně volné. Věřím ale, že v závěrečném zúčtování na louce museli někteří fandit ve stoje. Já chtěl Zwicka nakopat do koulí. (21.01.2009)

Defiance bych charakterizoval spíše jako nepovedené zklamání a když to srovnám s nedávno viděným a podhodnoceným snímkem Miracle at St. Anna, Spike Lee je na tom o poznání lépe. Zwick se více zabývá mezilidskými vztahy a problémy uvnitř lesního kempu, než nacistickou hrozbou, která tyto ovečky čekající na vyvedení ze zajetí svým spasitelem svírá. Navíc i tohle na mě působilo chladným dojmem a empatii jsem musel lovit kdesi v neznámu, abych se s nebohými lidmi nějakým způsobem vůbec ztotožnil. Defiance zároveň není ani válečným dílem, těch pár přestřelek + závěrečný boj je tam stejně jen na ukojení divákova oka v kinech a přiznejme si to natvrdo, zbytek je jen dvě hodiny trvající postávání židů pod stromem. Co se týče hereckých výkonů, většina obstála - Schreiber a Craig jsou ti lepší. Pan Bond je navíc docela univerzální herec, takže tentokrát i roli vůdce a partyzána zahrál celkem přesvědčivě a dostatečně dobře na to, abychom v něj uvěřili. Asi dost kritizuji, tak alespoň něco pochválím - Jamese Newtona Howarda, který mě svou nevtíravou hudbou potěšil. Hlavní problémy, které zde vidím, jsem již napsal a tak jen dodám, že tento umělecký výtvor zkrátka postrádá akci, napjaté dramatické situace jsou mu cizí a jako filmové zpracování historických událostí jej musím označit jako neuspokojivý. (6/10) (24.01.2009)

Z komentářů je znát, že někteří filmoví fanoušci by se radši dívali na Ramba anebo na Ozerovovy velkofilmy plné gigantických válečných scén, kde hrdinní sovětští vojáci drtí německé divize ve velkém stylu. Mně ale přijde Zwickův film jako sice nikoliv špičková, nicméně sympatická nadprůměrná podívaná, která důstojně a bez hrubých zkreslení zprostředkovává hodně temné období 2. světové války, tedy běloruskou genocidu. Ony se totiž masakry nevyhly ani nežidovskému obyvatelstvu, takže ještě několik desítek let po konci 2. světové války byl počet obyvatel Běloruska výrazně nižší než před válkou. Zwick se dobře umí pohybovat mezi komerční žánrovou podívanou a filmem s uměleckým přesahem. Pokud jde o poměr válečných scén, nemám s tím, že výraznou část filmu obsahují dialogy a popis přežívání židovských utečenců v běloruských lesích, žádný problém. Ve skutečnosti Zwick spíš nadsazuje, drtivou většinu akcí této partyzánské skupiny tvořilo obstarávání proviantu, protože s sebou narozdíl od jiných skupin měli výrazné množství žen a starých lidí. Scénář sice nedosahuje té syrovosti, jaká nejspíš odpovídala realitě lidí přežívajících v šílených podmínkách, ale to se ani od mainstreamového filmu podobného ražení čekat nedá. Jediné, co mi výrazněji vadilo, byly ušlechtilé fráze z úst šéfa tábora a takové to šustění papírem v dialozích obecně, což nakonec stojí film jednu hvězdičku. Pokud jde o Daniela Craiga, hraje, jak už je u něj zvykem, velmi dobře, nicméně typově mi tak úplně do své role nesedl. Zato Liev Schreiber se do postavy svého partyzána a mstitele vtělil dokonale. Celkový dojem: 80 %. (12.05.2013)

Zatímco polský Moše pro přechod přes Rákosové moře preferuje pasivní odpor založený na rozumu a srdci, jeho bratr Áron volí odpor aktivní a hnán pudy a touhou po pomstě koná zázraky svou rychlopalnou holí. Oba jsou vytrvale stavěni před otázku, jaká míra humanity se už stane kontraproduktivní, aby na závěr našli své místo a dramatický oblouk je očekávaně spojil. Zatímco Poslední samuraj jako takřka pohádkový mýtus umožnil vstřebat Edwardovy tvůrčí Zwicklosti a učinil z nich výhodu, Defiance je časem i místem až příliš na dosah ruky, aby se funkčně vydal režisérovou obvyklou cestou. Výsledkem je pak jakési neukotvené mezi, které při hledání autenticity nezachrání ani Howard se Sabretoothem a nula nula sedmičkou.. (17.07.2020)