Režie:
Lars von TrierScénář:
Lars von TrierKamera:
Anthony Dod MantleHudba:
Kristian Eidnes AndersenObsahy(3)
Muž (Willem Dafoe) a Žena (Charlotte Gainsbourg) se vášnivě milují. Tragédie, která se dala snadno odvrátit, navždy změní jejich životy. Ona zcela zkolabuje, on se snaží zachránit jejich manželství. Navrhuje společnou terapii v odlehlém srubu uprostřed lesů, které jako by vystoupily z té nejhorší noční můry. V tu se mění i pobyt manželů. Jeden z nejkontroverzněji přijatých filmů 62. MFF v Cannes nenechá žádného diváka chladným. První snímek z Trierovy „trilogie deprese“ vynesl Charlotte Gainsbourg v Cannes cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Experimentální psychologický horor inspiroval vlastní boj Larse von Triera s depresí a úzkostí. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (1 243)
Chaos vládne... s výjimkou Prologu a závěrečného dějiství (plus Epilog) však výhradně v Larsově hlavě. Sledovat rozklad osobnosti kukátkem ohraných psychologických fint už totiž vychází z módy, což při troše vlastní důmyslnosti snadno způsobí, že prokouknete zásadní zvrat daleko před tím, než se ho Trier rozhodne naservírovat, aby vykročil do nařachlého a (soudě ze znechucených a odcházejících diváků) psychicky drásavého finále, v němž je stříhání ošemetných partií jen slabý čajíček. Poznámka pod čarou: Rád bych viděl Antikrista v režii béčkaře z Platinum Dunes. Takový blábol bychom rozdýchavali asi těžko. ()
Ano, po pár letech a trochu jiném přístupu k Trierovi (tenkrát jsem ho skoro neznal) určitě nemám problém uznat, že Antikrist není tak prázdný a samoúčelný, jak jsem tvrdil. Rozhodně však tyto atributy obsahuje nejvíc z Trierovy tvorby a rozhodně jde na nejpřesněji konstruovaný tah na branku, což mi není tak příjemné, jako jeho jiné filmy. ()
44. MFF KV .. Scénář: Lars von Trier .. Dva výborní herci a Larsovo očistné depresivní divadlo o třech dějstvích, krvácejících orgánech, mluvících zvířatech, šumícím lese. ___ Lars si opět nebere ohledy. Jenže tentokrát tak maximálně na neznalého diváka, kterého pár lekaček a řezání do údů či pohlavních orgánů dokáže ještě rozhodit. Podmanivý byl prolog, jenž je excelentně nasnímaný a ohudebněný. Zbylá dějství jsou pak studií rozkladu osobnosti a prací s bolestí nad těžkou ztrátou. Epilog pak nastiňuje o čem, že měl Antikrist původně a spíše být. Forma intimního manželského dramatu s hororovým vyústěním i jeho obvyklými žánrovými efekty a nejasnostmi mne ze sedačky nezvedá. ()
Ťažký film. A zaujímavý, odvážny, dráždivý, vizuálne nesmierne podmanivý. Ale emocionálne sa naň napojiť je azda väčším umením, než akým je on sám. Miesto nekonečného rozpytvávania JEJ rozpoloženia by pomohlo zamerať sa viacej čisto na vzťah dvojice v danej životnej etape, prípadne zájsť i do minulosti. Ak teda bolo cieľom nakrútiť film pre divákov... ()
Trierovo dílo se někomu může jevit, jen obtížně stravitelné, ale když se hlouběji vnoříme do jeho pocitově vyprávěného příběhu, kdy je námětem jedno z nejtěžších traumat, jaká mohou člověka – zejména matku – postihnou. Zatímco rodiče (Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg) se oddávají milostným hrátkám ve sprše, jejich dítě vyleze z postýlky a namíří si to přitahováno k otevřenému oknu. Černobílý zpomalený obraz, vlnící balet propletených těl, kapek vody i vloček sněhu, vytváří v úvodní sekvenci až magický časoprostor. Prolínající se jím proslulá árie z Händelovy opery Rinaldo v souznějícím významovém splynutí výstižně nazvaná „Nech mne oplakávat.“ S mistrnou sugescí jakou vyvolává, až ho lze (nejspíš důvodně) podezírat, že se pokouší léčit běsy ve vlastní duši. „Antikrist“ ovšem zůstává svébytnou, nezaměnitelnou výpovědí, která se vyznačuje jednou úžasnou předností a to že dokáže prolomit znecitlivělou slupku našeho vnímání. ()
Galerie (55)
Zajímavosti (30)
- Mluvící liška byla až na oči a uši kompletně vytvořena počítačem. (Hromino)
- Dánské noviny otisky esej spisovatele Heidi Laury, jakousi „formální žalobu“ proti ženskému sexu, kterou použil Lars von Trier v roce 2007 jakou součást výzkumu pro potřeby filmu. Esej odkazuje na příběhy o Evě a Pandoře (v řecké mytologii to byla první žena), cituje poezii obsahující silné předsudky vůči ženám a rovněž cituje Aristotela, Johna Chrysostoma (významný duchovní otec, který žil mezi lety 347 – 407, známý svými modlitbami), Johna Knoxe (skotský náboženský reformátor, který roku 1560 založil skotskou presbyteriánsku církev), Arthura Schopenhauera (významný německý filosof 19. století), Friedricha Nietzsche (německý filosof a klasický filolog), Ottu Weiningera (australský filozof) a amerického feministu Camilla Paglia. (HellFire)
Reklama