Po smrti

Obstojně natočený pochmurný esoterický slaďák. Celé se to točí kolem tématu smrti, tak kdo to nesnáší, ať se na to raději nekouká. To brnkání na emoce je místy trochu nepříjemné. Zaujala mě tato promluva: „Před deseti lety mu zemřel táta. Čekal na vlak jako každý večer. Měl dobrou práci, šťastnou rodinu. A jednoho večera už toho měl dost. A když přijížděl vlak, skočil.“ Že by dobrá práce a šťastná rodina dala člověku natolik zabrat, že by to raději zabalil? Mně se to nějak nezdá. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o mrtvých (v noci z 23. na 24. června 2003) - - -     Přistěhoval jsem se do městečka, kde dochází ke zvláštnímu jevu: jednou za rok se do něj vracejí mrtví. Tento den právě nastal. Lidé mi říkají, že mrtví se domnívají, že žijí v Maroku, a proto přijíždějí lodí. Také se dovídám, že paměť mrtvých je porušena, takže většinou nepoznávají své blízké. Pak někdo volá, že už jedou. Vyhlédnu z okna a vidím, jak vzduchem pluje obrovská plachetnice.      Jdeme ven přivítat mrtvé. Jsou jich plné ulice, ale není je vidět. Z četných stop, které na zemi zanechávají, lze však poznat, že si se zájmem prohlížejí městečko i lidi. Teprve večer přicházejí někteří mrtví hmotně a viditelně, vždy po stejné silnici, a štěkotem je pokaždé vítá velký černý pes. Ten je i dnes přítomen, ale chrápe jak zabitý, takže to za něj musí odštěkat nějaký ratlík. Mrtví přicházejí, není jich nijak mnoho, a všichni vypadají dobře a zdravě. Shromažďují se v jakési čekárně. Mluvím s jedním z nich, je to asi pětadvacetiletý muž sportovního typu. Lituje, že nedokáže poznat své rodiče. Pak upoutá moji pozornost asi třicetiletá elegantní žena. Podobá se A. K., kterou jsem před dvaceti lety velmi miloval. Má s sebou jakési okultní komiksy, které si asi vzala jako čtení na cestu. Požádám ji, zda bych mohl do časopisů nahlédnout. Půjčí mi je, ale zklamaně zjišťuji, že je to dost povrchní četba. Ptám se, jaká vážná hermetická díla se studují na druhé straně. Žena si nemůže vzpomenout (ztráta paměti), ale ví si rady. Stočí do kruhu stéblo trávy a dvěma prsty druhé ruky sáhne do prázdného prostoru. Uchopí myšlenku a vysloví jméno, které jsem v životě neslyšel. Jméno však zní podobně jako Aleister Crowley. Ptám se, jestli neměla na mysli jeho. „Ale jistě, že Crowley,“ říká žena, „já jsem to jen nějak popletla.“ Potěší mně, že Therionova díla jsou studována i na druhé straně.      Hovoříme, čas ubíhá a blíží se doba, kdy se mrtví budou muset vrátit. Žena se náhle rozpomene, že by ještě ráda něco stihla, a začne se svlékat. Děj zde nebývá na dramatičnosti a odehrává se v jakýchsi sekvencích. Žena si začne stahovat halenku, obraz na chvíli znehybní, a pak už je nahoře obnažená. Vše vidím chvílemi rozostřeně, chvílemi zase s úžasnou, nadpřirozenou jasností, neboť kolem její postavy probleskuje jakási numinózní záře. Nakonec leží žena na podlaze, nahá a s roztaženýma nohama: není čas na formality.      Docela rád bych jí vyhověl, neboť se mi vysloveně líbí, ale styk s obyvatelkou druhé strany mi přece jen přijde na pováženou. Jdu se tedy raději do vedlejší místnosti zeptat domorodců, jak to v takových případech chodí a co je tady zvykem. „Ale to nesmíš, když jsi s mrtvými v kontaktu poprvé,“ vyděsí se starší muž, jehož žádám o radu, „to bys taky umřel.“ Jde se mnou a vysvětluje ženě, že jsem tedy teprve od března. „A sakra, to jsem nevěděla,“ řekne žena a začne se zklamaně oblékat. (24.03.2024) (méně) (více)