Femme Fatale

Dejové zvraty a prekvapenia sú vždy plusom, lenže De Palma tu vložil také sekvencie, teda hlavne tá z úvodu, že divák si nepamätá zvrat ani film ako celok, ale hlavne záchodové iskrenie v lesbo štýle. Banderas povedal, že rolu zobral len preto, lebo sa chcel podučiť režisérskemu remeslu od Palmu a výsledok po vyše 20 rokoch vidíme. Nenaučil sa vôbec nič. Lebo nemal veľmi z čoho. (03.06.2024)

toto je veľmi zvláštny film . . . sledovať som ho šiel po preštudovaní komentárov na csfd, takže som mal isté predispozície k sledovaniu filmu a rôznych významových i vizuálnych vychytávok, ktoré ma príjemne potešili. osobne sa prikláňam (tesne a s privretím očí) k tej časti, ktorej sa film páčil. Neviem presne čo, ale niečo na tom filme je . . . príťažlivé? Ale neviem čo. Presne ako samotná femme fatale. Čosi tam je. Je jasné, že tesne pred koncom to Palma pri písaní scenára utiahol do takej banálnej moralitky o rozhodovaní medzi životom a smrťou a tak podobne, ale aj tak to bol pozoruhodný film. Treba zhodnotiť, že De Palma je lepší režisér ako scenárista, dokázal to aj tu (aj keď treba to chápať na trochu vyššom levely: režisér je vynikajúci, scenárista obstojný), Rebecca Romijn-Stamos nepatrí k najkrajším ženám, aké som videl, ale všetko, čo má k dispozícii, dokáže trojnásobne predať a tým pádom na ňu človek zíza ako omámený a Banderas . . . tak tento človek je asi z toho skákania zo striech z časov Desperada (kedy som ho mal najradšej) unavený, pretože po roku 2000 buď hrá v totálnej hovadine, alebo hrá v lepšom filme, ale hrá to tak nejak . . . ako tu. V globále zvláštna, režisérsky a vizuálne precízne natočená mierne noirová záležitosť, film, ktorý si treba pozrieť, aby ste si urobili názor: či je De Palma altruista a vyžíva sa v pekných ženách a prekombinovaných tézach alebo je to chlapík, ktorý rozmýšľa viacvrstvovo a treba sa nad tým zamyslieť. Ja som niekde na hranici. (24.12.2006)

FEMME FATALE je jeden z promyšleně podvratných filmů Briana De Palmy, přičemž si celý hraje s několikavrstvým vyprávěním, ženskou perspektivou a komplexním stylem. Předpokládá přitom právě ochotu přistoupit na zlomyslnou vypravěčskou hru, a tak nenaplňuje požadavek být filmem pohlcen, což by ostatně mohl být i hlavní důvod, proč jej tolik diváků odmítá. Zatímco dřív De Palma tyto svoje filmy zpravidla rouboval na schéma tří "Hitchcocků" (OKNO DO DVORA, VERTIGO, PSYCHO) či na ZVĚTŠENINU (VÝBUCH), díky čemuž to bylo čitelnější, a KAINOVA VÝCHOVA byla úplně vymknutá z kloubů a nemohl ji brát vážně vůbec nikdo, FEMME FATALE je zlomyslnější v tom, že podobně jednoduchá vodítka nedává a tváří se mnohem seriózněji než všechny zmíněné, ačkoli blbne s perspektivami, spolehlivostí a přepisováním úplně stejně. ___ Vzpomínám si, že jsem film kdysi analyzoval nejen z naratologické, nýbrž i z feministicko-psychoanalytické perspektivy... s níž si vědomě pohrává. (Následuje SPOILER.) Hned úvodní scény filmu totiž divákovi zprostředkovávají pouze ženské hledisko, zatímco žena jako objekt pohledu je mu dlouho odpírána. A když se tak stane... je to opět jen proto, aby mohla zneužít svého těla k tomu, aby obelhala mužskou postavu. FEMME FATALE přitom celý příběh pomyslného zneužívání sebe sama jako prostředku zneužívání a manipulování mužských hrdinů potměšile zarámuje do snění hlavní hrdinky, čímž vše ukazované odhalí jako bytostně introspektivní, vše narativně podléhající právě  ženskému hledisku. ___ V kontextu (z mužské pozice nazíranou) sexualitou nasycené tvorby Briana De Palmy je to pozoruhodný posun v práci s perspektivou, který je o to překvapivější, oč více jeho snímků jste viděli, stejně jako celý tento výjimečný film. Film mnohem chytřejší, než se jeví. (10.09.2022)

De Palma se tedy s nějakou logikou a alespoň minimální věrohodností děje vůbec nepáře. Nejhorší mi přišla mnohými opěvovaná úvodní krádež šperků v Cannes - takhle dementně a překombinovaně vymyšlenou loupež už jsem ve filmu dlouho neviděl (trochu to vypadalo jako nějaká nepoužitá scéna z "Mission Impossible"). Zbytek filmu byl sice také podivně splácaný, ale mnohem zábavnější (když rezignujete na přemýšlení). A závěrečný "prudký zvrat"? Ten je tak blbý, až je pěkný, takže mi z toho celkově vyšel nejkoukatelnější De Palmův film od "Carlitovy cesty". Podruhé bych ho ale vidět nemusel. (26.02.2006)

Zapomeňte na záporáky ze Zjizvené tváře, Carlitovy cesty nebo Neúplatných, kteří byli gangstery, zloději a pašeráky s grácií, zavilostí nebo jen s pouhou prohnaností. Tady nám De Palma veškeré zloduchy představuje jako nadávající figurky, které ve vězení spoustu let čekají, aby se dočkali potupně chudého (ne)finále. A jestli jste kdysi fandívali Carlitovi nebo Eliotu Nessovi, tak i s tím je konec. Hlavní hrdinové se nám scvrkli na úlisnou, rádoby rafinovanou krásku a fotografa, který pobíhá odnikud nikam a bez větších potíží se sebou nechává manipulovat. Takže sbohem, klasický noire nebo kriminálko, přichází hluboce nudná hra na diváka, která ukáže, že všechna vodítka, která jste se snažili sledovat, vlastně k žádné zajímavé pointě nevedla, to jenom scénář se odhodlal v samém svém závěru zoufale vyměknout. (26.11.2008)