Rozhovory s mým zahradníkem

Příjemný film jež nenásilným způsobem komunikuje názor že i obyčejný život může být krásný, že i ve všednosti může být skrytý půvab a v jednoduchých lidech určitá moudrost. Tahle věta zní jako trapný propagační text distributora, nicméně podstatu filmu však celkem vystihuje. Nevím, jestli se s poselstvím filmu zrovna ztotožňuju, avšak po dobu jeho trvání jsem to neřešil, a nechal se bavit ,na francouzský film, až neobvykle výtečně propracovanými dialogy, příjemnou atmoséfrou a civilním herectvím. (27.06.2012)

U tohoto druhu filmů, kde se vždy vyskytuje ten dobrý člověk, který žije na venku a trousí ty jednoduché, ale hluboké pravdy, si nejsem jist, zda to není taková červená knihovna pro měšťáky. Aspoň si nepamatuji, že by nějakou rurální idylku napsal nějaký opravdový venkovan. Až do doby nástupu masivní mechanizace v druhé půli 20. stol. byl život na venkově hlavně dřina, tedy pokud člověk nebyl majitel velkostatku. Ostatně první venkovské idylky, které mne teď napadají, pěstovala francouzská rokoková šlechta ve formě pastýřských her, ale určitě se ty navoněné markýzy a jejich elegantní kavalíři v hnoji nehrabali. Tady se taky hlavní hrdina vrací k svým kořenům tím, že si na obdělávání půdy najme zahrádkáře (ani zahradník to není, když je to penzionovaný ajznboňák, který to pěstování zeleniny má jako zábavu či maximálně vedlejší pracovní činnost), sám se věnuje oduševnělejší činnosti. A nějak mne dorazila ta rada s nožem a provázkem, která hnedle na konci filmu došla svého uplatnění, to už bylo moc na pilu přitlačeno. Ale hezké okamžiky ten film má, ne že ne, aspoň když si utahuje z "milovníků a znalců" současného malířství. (22.06.2015)

Ani nebudete vědět jak a najednou zjistíte, že jste na francouzském venkově s dvěma přáteli, kteří se znají už od dětství a vy budete tím třetím, který je bude celou dobu někde v koutku jen tiše poslouchat a pozorovat. Příběh o dvou lidech z kterých na vás sálá lidská dobrota i když se na svět dívá každý trochu jinýma očima. Celá tato konverzační pochoutka je navíc proložená spoustou vtipných dialogů. A ani není zapotřebí žádná nervydrásající akce, nebo napětí k vytvoření tak krásného, silného a dojemného snímku, protože Jean Becker o tom ví své. Daniel Auteuil byl jako vždy charismatický a vynikající, ale J.P. Darroussina v žádném případě nezastínil, ten svou roli zahrál taky perfektně a mně s těma človíčkama bylo celou dobu moc krásně u srdce. (05.10.2012)

Strašně milý film. Setkání umělce se svým bývalým spolužákem, prostým vesnickým člověkem, je zpočátku založeno jen na společných vzpomínkách. Čím dál víc však roste úcta a obdiv k člověku, který nikdy nebyl slavný ani nic velkého nedokázal, nepozná dokonce ani Mozarta v rádiu. Prožil úplně obyčejný život, přesto byl a je šťastný. Pařížský umělec se jeho prostřednictvím vrací ke svým kořenům a nachází i kus vlastního štěstí. Poklona oběma hlavním představitelům. (09.08.2011)

Jak je zřejmé z názvu, film je postavený na dialozích. Ty jsou naštěstí parádně vybroušené a nejenže mají hlavu a patu, ale člověk se z nich mnohé dozví o protagonistech a dokonce někam vedou. Auteuil i Darroussin předvádějí perfektní herecké výkony. Režisér naštěstí věděl, že nenatáčí rozhlasovou hru, takže (nejen jejich) rozhovory dokázal celkem nápaditě oživit. Není to žádný milník kinematografie, ale za pozornost to rozhodně stojí. (23.11.2007)