Čekání na zázrak

Ty vole, Patrick Swayze to zabil. Já si říkal, že mi jeho postava je hrozně povědomá, ale až z titulků jsem zjistil, že ho hrál on. No to mi ho vyždímej... Jinak jde o takovou až klasickou sladkobolnou mozaiku různě zajímavých příběhů. Linie s Liottou je nezajímavě předvídatená, linie s Redmaynem takřka nevyužitá (dělá z něj jen pouhého přicmrndávače, což je vzhledem k hereckému obsazení postavy škoda, Redmayne je dost zajímavý herec), linie s Whitakerem má zajímavý námět, křesťan, kterého omrzí život, jeho víra je však tak silná, že mu brání spáchat sebevraždu (objeví se v ní ale lisa Kudrow ve své dosud nejlepším hereckém projevu, co jsem viděl) no a linie s Jessicou Biel asi ulpí v paměti nejvíce a nejdéle. Nejen proto, že v ní Biel hraje striptérku, která po sobě během vystoupení lije horký vosk (ale skvělá scéna), ale i proto, že je nejpestřejší, nejpropracovanější a lidsky nejpřijatelnější a nejvděčnější. A je v ní Patrick Swayze ve své asi nejbizarnější roli. 3.5* (20.03.2018)

Z přehršle mozaikových filmů ve stylu Magnolie je Powder Blue rozhodně jeden z těch povedenějších. Čím se vymaňuje? Příběh ani scénář nejsou nijak geniální, ale emoce jsou opravdové a herci potí krev a slzy, aby vás o tom přesvědčili. Klobouk dolů, protože se jim to povedlo - to mě sice u Whitakera ani Redmaynea nijak nepřekvapuje, ale kdo mě nečekaně fakt totálně rozmetal na prášek je Jessica Biel, která byla naprosto dokonalá. Asi nejvíc mě dojala scénka ve vaně, kdy ho ona upozorňuje, že to s ní není žádná výhra, protože je matka s děckem v kómatu, která se živí tancem u tyče, načež jí on opáčí, že je zadluženej pohřebák s astmatem, kterej se zhoršuje, když je mezi lidmi, a jehož jediným koníčkem jsou loutková představení pro děti. Tohle jsou naše postavy: oběti dnešního izolovanýho způsobu života, který potěší i to, když je obejme úplnej cizinec, protože není nikdo jinej, kdo by je pohladil po zádech a řekl: "Neboj, to bude dobrý." No, možná nebude, ale někdy je fajn to slyšet... (08.12.2010)

Cítíte se osaměle? Napadlo vás, zda někde existuje ten ,,pravý“ člověk, který čeká jen na vás?….. Kdo jsou ti lidé čekající na zázrak? Jaká je jejich minulost? Jakou mají budoucnost? Postupné odkrývání zapadajících střípků okořeněné striptýzovým uměním. Neobyčejné příběhy plné tajemství a věci, které ničí jejich sny, ale také touha po kapce naděje. Prožívám pocity štěstí, kterých není moc. Soucítím s bolestí, které je mnoho. Smutný film, připravte se na citové vydírání. Mám rád takovéto filmy o lidech, na které Bůh zanevřel. Z přehlídky herců zmíním jen R.Liottu, kterého jsem v lepší roli neviděl a roli P.Swayzeho. Nezapomenu ani na srdceryvný soundtrack, jenž doprovází ono vysvobození, které je pro některé až tam nahoře, kde počkají na ty které opustili. PŘÍBĚH ***** NAPĚTÍ *** (17.06.2009)

Poslední film Patricka Swayzeho a já ho nepoznal hanba mi. Musím říct, že tyhle lidský protínačky nemám moc rád a na film jsem se díval proto, že sjíždím filmografii Eddieho Edmayneho, jinak bych s nezájmem prošel kolem. Silný příběhy v podobných filmech mě vždycky přijdou udělaný právě proto, aby se ty lidi a jejich osudy různě protli.Samozřejmě má to v sobě velký emoce, ale já se nedokážu odprostit od toho, že podobných filmů je dost a tudíž je to prostě na efekt. Herecky nemám výhrad včetně tance u tyče v podání Jess. (05.08.2018)

Po ceněných mozaikách lidských osudů Alejandra Gonzálese Inarritu (Amores Perros, 21 gramů, Babel) a P.T. Andersona (Boogie Nights, Magnolia), zdá se, by si každý chtěl natočit podobný film. On ovšem koncept vyprávění o tragických životech, které se v závěru osudově protnou, až nezdravě nabádá k vykonstruovanosti. Paulu Haggisovi to se snímkem Crash ještě vyšlo, avšak film To, co dýchám Jeihoa Lee byl pro svou prvoplánovost už jen otravným blábolem. Powder Blue spadá právě do kategorie těchto filmů, avšak opusům pánů Andersona a Inarritua se ani na moment nevyrovná. Největší problém filmu tkví v tom, že při tvoření jednotlivých příběhů se evidentně až moc tlačilo na pilu, následkem čehož jsou jednotlivé osudy méně uvěřitelné, což jim zákonitě ubírá na působivosti. Jedním příkladem za všechny budiž linie mladé dívky, která má smrtelně nemocného syna, kvůli finančním problémům musí pracovat jako striptérka, není si schopná najít trvalejší vztah a otec, o kterém si myslí, že je mrtvý, byl zrovna propuštěn z vězení. Upřímně, takové drama by položilo i Annu Frankovou a z celého filmu je cítit, jak se tvůrci horoucně snaží diváka emocionálně umlátit neustálým přívalem dílčích dramat, přičemž ani jedno z nich není prezentováno dostatečně uspokojivě. Kvantita bez ohledu na dílčí kvality, to je, oč tu běží. Ještě že se jednotlivých rolí chopili talentovaní herci v čele s neprávem přehlíženým Rayem Liottou, klasicky výborným Forestem Whitakerem a nadějným Eddiem Redmaynem. Dokonce i ta Jessica Biel se zde snad poprvé projevila jakožto vyzrálá herečka a tím opravdu nenarážím jen na tu pověstnou scénu, kdy odhalí své přednosti (ta scéna ale na rozdíl od zbytku ale ještě nestačila vyšumět). Veškeré dobré úmysly jsou ale dokonale pohřbeny v samotném závěru, kdy se celé vyprávění nesmyslně odkloní do spiritualistické roviny. Snaha o dojemnou poetičnost se pak ošklivě zvrhne v povrchní citové vydírání, které je pro mě osobně už za hranicí snesitelného kýče. (14.07.2010)