Zatmění

Ech, postavy v Antonioniho filmech jsou na můj vkus příliš chladné, v chování odlidštěné. Psychologicky naprosto zmatené, rozervané, ani ony samy nevědí co chtějí, jak to má pak vědět divák? Hovoří spolu, ale komunikačně se míjejí, nerozumí si. Prostě odcizení v moderní společnosti. Po obsahové stránce opět téměř nulové, ale Antonioniho režijní styl tomuto filmu ( stejně jako Zvětšenině ) dodává zajímavou náladu a rozhodně nenudí, vlastně se na to příjemně dívá, jeho filmy rozhodně mají své kouzlo, ale na můj vkus příliš chladné kouzlo. (25.10.2005)

Film se mi zdá jakousi průpravou na Zvětšeninu.Co mu chybí hlavně, je drama, napětí. Příběh se prakticky neposouvá, hlavní hrdinka se jen tak nelogicky bloncá událostmi, které ji v životě potkávají, moc se jí nedá rozumět, protože zřejmě ani ona sama naprosto neví, co by měla chtít. A chybí-li příběh, nastupuje nuda. Zkrátka do Zvětšeniny ještě pár let chybělo. (05.02.2011)

Antonioni tři filmy v řadě jen sleduje smutné lidi, jak spolu "nekomunikují". Asi aby ukázal, jak se nekomunikace stala součástí každodenního světa? Je to možná velmi artové, velmi stylové, ale v první řadě je to lež, umělecká klišé iluze. Sledovat tři filmy nešťastné lidi bez jakékoliv pointy není umělecký obraz reality, ale prvoplánové nic. Z Antonioniho trilogie nejde do našeho života nic vyvodit. Vše je definováno jen nevysvětlenou emocí, která "prostě je". Nepochybuje se o ní a neřeší se, jak se k tomuto stavu dospělo a jak se může vyvinout. Jak znásilňuje série Stmívání pět filmů v řadě slovo "láska", znásilnil Antonioni slovo "odcizení". Podobně ho ukazuje jako pevný bod uprostřed vesmíru, status quo. A uznávám, že třeba o něčem takovém může být někdo přesvědčen, ale věnovat tomu tři filmy a nerozvinout to nad tuhle premisu, to mi nestačí. Jistě že je Antonioni vynikající režisér, takže je zajímavé jeho filmy sledovat, ale nebaví mě o nich až na výjimky přemýšlet. Na druhou stranu se mi minimálně u Zatmění zdá, že Antonioni nechce, abych o čemkoli přemýšlel, ale abych přijal jeho vizi. Já ji neberu. (27.11.2012)

Ďalšia Antonioniho "vznešená nuda", ale aká! Ako veľký fanúšik tohto (sub)žánru musím poznamenať, že ani tento film nie je žiadna zábava, pôžitok je to ale enormný. Mátožne blúdiacej Monike Vitti tentoraz sekunduje večne akcelerujúci Delon. Bdelý somnambulizmus je tak prekrásne vykontrastovaný zábermi na prácu burzových maklérov s priam kataklizmatickou príchuťou. V spôsobe, akým Antonioni využíva mimoverbálne prostriedky je niečo magické. Muž sa opýta ženy, či si zavolajú a "mimovoľne" sa dotkne obrazu v štýle abstraktného expresionizmu. Žena sa pristaví pri figurálnej soche a dlhom rade žrdí (bez vlajok) vydávajúcich vo vetre podivné zvuky, ako keby spievali nejaké moderné Memnonove kolosy. Na rozdiel od mnohých iných režisérov Antonioni objekty nemíňa, on ich registruje a dokonca sa nimi zaoberá. V jeho tetralógii citov je vplyv talianskej metafyzickej maľby prítomný i tam, kde nejde o vizuálne parafrázy. Je pozoruhodné, že severan Bergman rieši problémy odcudzenia hystériou, zatiaľ čo južan Antonioni na city kupodivu nespolieha a celú tú citovú mizériu ukazuje takú, aká je vo svojej podstate - chladne odťažitú, kurióznu, neprirodzenú, absurdnú. Top scéna: Neviem sa rozhodnúť medzi minútou ticha na burze a "Pobozkám ťa, keď prejdeme na druhú stranu". (18.07.2009)

Je mi líto, ale tohle ani náhodou nepřipomíná Melvilla. Tohle je jen ucabraná nuda. Kdyby v hlavní roli byl nějaký krásný chlap a ne Monica Vitti, třebas by mne i bavilo půl hodiny sledovat jeho nečinnost, další půl hodiny jeho bloumání po pokoji a deset minut jeho let nad Římem. Jenže Vitti není krásný chlap. (02.07.2013)