Zatmění

Film je v podstatě o ničem, ale toto nic je fantastickým způsobem natočeno. Hodnocení, které jsem zvolil ovšem není možné brát úplně vážně: zrátka nemám zdání, co k tomuto snímku dodat. Netroufám si dokonce ani říci, zda je dobrý, nebo špatný. Je to ale přesně ten typ dílka, které by před 40 lety bylo označeno za "buržoazně objektivistické", či dokonce "nihilisticky formalistické". Ano: nikoliv obsah, ale forma - to je, oč tu běží! (28.03.2006)

Asi chápu, co chtěl Antonioni svým filmem vyjádřit a jaké pocity v divákovi vyvolat, ale příliš mě to neoslovuje. Ani jedné ze dvou hlavních postav nevěřím, jejich chování i myšlenkové pochody jsou mi cizí, jsou neživotné, umělé, jakoby bezduché, jsou to vlastně jen šablony, kterými tvůrce mluví, pomocí kterých chce něco sdělit... Přitom postavy Moreau a Mastroianniho z režisérova předchozího filmu ke mně promlouvaly, byly mi blízké a věřil jsem jim, nevím čím to je. Kontrast a posléze nepravděpodobné a křečovité spojení mezi dějovou rovinou s Monicou Vitti a rovinou s mladým burzovním ometákem Alainem Delonem mě zdaleka nebaví tolik, jako čistokrevná melancholie Antonionihoho předchozího La notte. Ale hodně na mě působí konec, posledních deset patnáct minut mi bohatě vynahrazuje předchozí nezáživnost. (02.02.2015)

Chladný a odcizující film, který si mě získal svou nepřístupností. I přes to, že se tváří jako "velké nabubřelé umělecké nic", má výpovědní hodnotu obřích rozměrů co do pocitů i myšlenky. Ohromná pomalost a táhlost snímku jen vystihuje fakt, že i tak jednoznačný cit jako lásku je v tomto (post)moderním a odlištěném světě velmi těžké prožít. Je to jako obraz, o kterém absolutně nevíte co říct, ale přesto vás v něčem fascinuje. Jak zachytit nezachytitelné? Nijak. A to přesně Antonioni zachytil... (19.11.2009)

Co či koho vlastně Antonioni odcizil? Postavy sobě navzájem - a tím jen zdvojil jejich faktické odcizení ve světě? Je to tedy "umělecká kritika mravů prováděná zevnitř buržoazního světa: není v ní nic, co by mohlo zajímat nás marxisty," jak řekl Galvano Della Volpe? Určitě ano. Ale nejen to. Antonioni najednou s tím, jak sňal roušku z individualismu moderního člověka, vnesl do filmového světa i sílu obrazu a estetiky, která do té doby existovala jen ve 20. letech. Antonioni se zbavuje slov a vlezlosti konvenční filmové hudby a staví nás před filmové obrazy, které jsou stejně jako příliš krásná žena uhrančivé a zároveň svazující. Antonioni tedy divákovi odcizil i obrazy a zvuk - vyprahlá pustota Říma tak neznamená jen prázdnotu mezilidských vztahů, ale vyvolává v divákovi i chvění z cizosti něčeho, co je příliš dokonalé na to, aby se s tím mohl identifikovat: prázdné ulice zachycené v dokonalých černobílých kompozicích; ticho vylidněného města i ticho uprostřed davu... Na nejedné výstavě či reprodukci v časopise apod. se člověk setká s fotografiemi z filmů - a vždy, když jsem narazil na Monicu Vitti, bylo to samozřejmě v rámci tetralogie citů. Náhoda? Sotva: i tak již krásná herečka byla Antonioniho kamerou vynesena do takové výšky, že splynutí s jejím obrazem je nemožné, a tato nemožnost zneklidňující (ne náhodou figuruje na jedné z Exposure od B. Probst). Antonioni tedy dokázal a zároveň musel s tím, jak vysvobozoval moderní filmovou naraci (od "klasického" splývání narace a významu, podřízenosti výrazových prostředků artikulaci děje atp.), odcizit diváka a předmět jeho pohledu a jeho sluchu. A tím postavit diváka před cizost, která volá po novém uchopení. A tím otevřít dveře novému výtvarnému jazyku. (28.12.2015)

Och, konečně po dlouhé době ČT2 odvysílala nějaký film v původním znění s titulky. A jaký film! Takové už se dnes netočí. Při sledování ZATMĚNÍ jsem se opět ujistil, že Michelangelo Antonioni byl tvůrce mému srdci blízký a jeho filmy jsou něco neuvěřitelného. Ta čistota filmařského výrazu, ta promyšlenost každého záběru! Kontrast hrdinčina nitra s bláznivým moderním světem (scény z burzy patří asi k tomu nejšílenějšímu, co jsem kdy ve filmu viděl) je zde mimořádně působivý, a nechává film vygradovat do fantastického dlouhého závěru beze slov. Příležitostné vysílání podobných skvostů je jediným důvodem, proč má dnes ještě smysl mít doma telku. (13.05.2014)