Zatmění

Chladný a odcizující film, který si mě získal svou nepřístupností. I přes to, že se tváří jako "velké nabubřelé umělecké nic", má výpovědní hodnotu obřích rozměrů co do pocitů i myšlenky. Ohromná pomalost a táhlost snímku jen vystihuje fakt, že i tak jednoznačný cit jako lásku je v tomto (post)moderním a odlištěném světě velmi těžké prožít. Je to jako obraz, o kterém absolutně nevíte co říct, ale přesto vás v něčem fascinuje. Jak zachytit nezachytitelné? Nijak. A to přesně Antonioni zachytil... (19.11.2009)

Zatmění je o poznání slabší než Dobrodružství a mistrovská Noc, ale i tak si Antonioni stále drží pomyslnou kvalitu, zejména co se týče režie a kvalitního obsazení, přestože mi ve srovnání s Dobrodružstvím připadá výkon Monici Vittiové téměř nic nevyjadřující. O poznání lépe si vede Alain Delon coby mladou dravostí poháněný burzovní makléř. Jinak je vše při starém. Citová frustrace postav, bloudění životem, hledání zájmu, to vše už ale Mistr vyjádřil v dílech předchozích, jejichž je Zatmění důstojným, přesto bohužel nezáživným epilogem. Leč závěrečná strhující technická sekvence je skutečně mistrovským dovětkem, jenž představuje esenciální ztělesnění odosobnění napříč celou Antonioniho tvorbou. (12.10.2023)

Tak jsem asi konečně pochopila Antonioniho. Vždycky mě na něm hrozně štvala ta zbytečná rozvláčnost tempa nebo jsem vůbec nechápala účelnost některých scén. Tady to konečně zabralo. Vůbec nejzajímavěji působila pasáž z burzy - na jednu stranu hektičnost a chaos makléřů, na druhé straně dlouhé záběry, kompozice a prakticky neexistence jakékoliv dějové linky nebo třeba pouhého času. Při závěrečném leporelu momentek usínajícího města mi to najednou došlo: je třeba přistoupit na hru, zvolnit tep a jen se nechat unášet plynoucími dlouhými obrazy. (16.02.2011)

Je mi líto, ale tohle ani náhodou nepřipomíná Melvilla. Tohle je jen ucabraná nuda. Kdyby v hlavní roli byl nějaký krásný chlap a ne Monica Vitti, třebas by mne i bavilo půl hodiny sledovat jeho nečinnost, další půl hodiny jeho bloumání po pokoji a deset minut jeho let nad Římem. Jenže Vitti není krásný chlap. (02.07.2013)

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně? (17.05.2018)