Předčítač

Sophiina volba naruby aneb velmi bolestivý film o krádeži a navrácení čajové krabičky... Předčítač je hodně komorní, niterní film, což ještě podtrhuje zdánlivé televizní vyznění celého snímku, proměny Německa v běhu času mají tak dokonalý (pseudo)autentický rozměr, Daldry natočil zdánlivě (vizuálně) německý film (byť je německá strana účastna koprodukce, americká podstata snímku se ale nedá zastřít - nejkontroverzněji z filmu ční k snímku nepasující angličtina postav). Proces denacifikace poválečného Německa je jednou z nejúžasnějších záležitostí moderní historie (třeba v relaci s dekomunizací našeho státu po roce 1989), což jistě nezastírá její zásadní rozměr - jak byla nutně v konkrétních případech bolestná. Otázky viny mají univerzální platnost a Předčítač Stephena Daldryho (román Bernharda Schlinka jsem bohužel nečetl) chytře staví do korelace osobní zkušenost, lásku k literatuře a reflexe možných válečných zvěrstev. Jsou za válečné zločiny skutečně potrestáni ti praví? Může stačit divákovi těch několik zjevných rovin osobnosti k pochopení složité komplexnosti hlavní hrdinky? A není světská spravedlnost také jen divákem skutečné historické autenticity? Jak se vlastně lze vyrovnat se svou (národní) temnou minulostí? Film, který je v zemích bývalého sovětského bloku s do jisté míry analogickými ,,zločiny komunismu" více než aktuální... ,,Když se lidé jako ty nepoučí z toho, co se stalo lidem jako jsem já...jaký má potom vůbec tohle všechno smysl?" Podobné filmy: Sophiina volba (17.02.2009)

Zpočátku komorní drama o nevšední lásce, které bez dlouhé expozice bleskurychle vtahuje diváka do zvláštní atmosféry, která trochu zavání až artovými filmy. Pocit pohlcení filmem je intenzivní a přestože si dvojice vyjadřuje lásku hlavně telěsně, působí Předčítač něžně a poeticky. V druhé polovině přichází na řadu holocaust a film přesedlává na rovinu soudní. To že částečně přepíná z romance někam jinam by vůbec nevadilo, přechod je to plynulý a nepůsobí nijak kostrbatě, jde o to, že se v závěru snaží z původního vztahu vymačkat co nejvíc slziček a to vypadá trochu jako pokus o opití rohlíkem. Výrazně to však Předčítači zazlívat nebudu, natočen je totiž výborně + velkou roli v celkovém zážitku hraje použití hudby a skvělé herectví Kate Winslet. 7/10 (27.01.2009)

Je samozřejmě výtečné, že se podařilo vzbudit pozornost kolem tématu Osvětimského procesu z let 1963 až 1965. Kate Winslet je zajímavou volbou pro hlavní roli, ačkoli víme, že hrát umí, pro takto složité postavy je přeci jenom až příliš známá. Bylo by zajímavé v této roli vidět nějakou dobrou německou herečku. Bernhard Schlink napsal knihu, která vzbudila mnoho emocí, otázek, diskusí. A množina témat, která se jím line jako červená niť, do sebe zdánlivě zapadá jen obtížně. Opak je ale pravdou. Velmi kontroverzní jsou části líčící rozhovory se studenty práva 60. let a závěrečné setkání s někdejší obětí. Osobně považuju za krajně problematické celé vyznění románové fikce, ale to není Schlinkova chyba, to je problém obecného fenoménu denacifikace. Chod dějin nelze změnit potrestáním nejslabšího článku. Nota bene nelze se takto vyrovnat s holokaustem. P. S. Určitě souhlasím s danliofer, že vzhledem k tématu filmu je lepší zvolit dabing, protože sledovat ty německé reálie v angličtině nedává žádný smysl. (12.01.2020)

Začalo to jakoby nevinně, nevědomky, ale přerostlo to ve vášnivě-literární vztah. Jedno poděkování se zvrhne v intenzivní pouto, které se však jednoho dne záhadně zpřetrhá, aby se po letech mohlo opět náhodně setkat - jenže v soudní síni na lavici obžalovaných. Komorní drama o bolesti z provinění a soucitu aneb poválečné Německo z trochu jiné perspektivy. Právě to mi přišlo nejvíce osvěžující, právě v druhé „nacistické“ polovině Daldry (třetí oscarová nominace – z dosud tří natočených filmů – za režii) nejvíce cloumá emocemi. Ano, britský režisér Stephen Daldry. Na dvakrát se velmi pozitivně zapsal do povědomí diváků i kritiků; prvně dojemnou story o vydupávání si štěstí skrze tanec, poté osudovým spojením tří žen s románem Paní Dallowayová spisovatelky Virginie Woolfové. I Předčítač natočil s nevídanou lehkostí, promyšleností i švihem. Brání se vizuálním exhibicím, v úsporně komponovaných záběrech nechává vyniknout jak herce, tak celý příběh. Kate Winslet (tři hlavní ceny sezóny – BAFTA, Zlatý glóbus i Oscar) pomocí svého bohatého hereckého rejstříku citlivě vykresluje postavu introvertní Hanny Schmitz i s jejím „ostudným“ tajemstvím, autor hudby Nico Muhly plně využívá minimalistické zvukové plochy a dvojice kameramanů Menges-Deakins (společně 12 nominací na Oscara, včetně dvou proměněných sošek) nasnímala artově vyhlížející dílko, včetně vkusně natočených sexuálních peripetií. Bolestivé drama hodno pozornosti.. 80%. (17.03.2009)

Část odehrávající se v padesátých letech je důkazem, že pedofilní soft porno a příběh nejdou moc dohromady. Anabáze ze šedesátých let vzbuzuje naději, že se to stočí k ožehavým otázkám ohledně kolektivní viny, potřeby najít viníka či k pokryteckým rozsudkům pro "klid duše národa". Jenomže na tohle téma padnou dvě tři věty a víc nic. No a závěrečná dvacetiletka je sice dobrá, ale nic víc než právě pouze dobrá není. Je nevýslovná škoda, že si to Němci nezadaptovali sami. V době kdy je jejich kinematografie na historickém vrcholu, kdy se s nebývalou bravurou vypořádávají s jedním historickým kostlivcem ve skříni za druhým, by mi to do jejich filmového rejstříku skvěle zapadalo. Herce na to rozhodně mají (ostatně až na Kate a Ralpha jsou tu samí Němci). A navíc by to bylo v němčině, která by tomu na autentičnosti také výrazně přidala. Tahle angličtina s jakoby německou dikcí je totiž otřesný a neposlouchatelný patvar. (24.04.2009)