Chlapec v pruhovaném pyžamu

Detský pamätník v jeruzalemskom múzeu holokaustu Yad Vashem má podobu nedokončeného domu. Predstavte si, že privediete na svet dieťa. Je to ako začať stavať dom. Dáte do toho všetko, obetujete všetko najlepšie zo seba. A niekto to zničí, nedovolí dielo dokončiť. Každý, kto bol vo vnútri toho pamätníka, na to len tak nezabudne. Rovnako ako na tento film. (16.04.2018)

Film o holocaustu, na který se člověk začne dívat s tím, že už ve své podstatě vše ví. Nebo by měl vědět, ale to už je otázka osobního přístupu k životu, řekla bych. Žádné nové, překvapivé informace se ve filmu nedozvídáme, jeho jediným obchodním artiklem je neobvyklý úhel pohledu. Drtivá většina filmů o holocaustu se vyznačuje syrovostí a realističností, ale to zde nečekejte. Obraz je sytě barevný, rozechvělý a zastřený, podobná míra stylizace potom postihla i postavy a děj samotný. Hlavními hrdiny filmu je naivita a potřeba věřit v dobré věci, tedy vlastnosti, které za Třetí říše dostaly přímý zásah do čela. Tempo je pomalé, ale nejsme svědky žádných zbytečných odboček, scénář si vystačí s náznaky a většinu věcí nepotřebuje říkat přímo. Náznaky opravdové reality do dětského vidění skutečnosti pronikají pouze v přes zeď slyšených hádkách rodičů nebo z hrubých gest provedených jen tak mimochodem. Na místa, kde předtím byla zvědavost a touha prozkoumávat, se vkrádá strach. A bude pršet. (Další odstavec, tady by se to tak hezky hodilo.) Rozuzlení se nese v podobném duchu, nepostrádá symboličnost ani surovost. Jsem velmi ráda, že nedošlo ke skluzu do limonádového konce, ale to snad ani nešlo. S Život je krásný bych v žádném případě nesrovnávala, filmy se liší myšlenkou i formou docela výrazně a tak je spojuje jenom obludná historická epocha, v níž se odehrávají. Tomu, kdo má rád komorní a pomalé snímky, mohu doporučit. (31.03.2009)

Ano, tento snímek je velmi příjemným osvěžením mezi filmy s tématikou II. světové války, protože přináší něco nového, jiný pohled na holocaust. Začátek je takový pomalý, nic moc se neděje, ale od chvíle, kdy se Bruno setká s Pavlem a posléze Shmuelem, začne být příběh velmi zajímavý a místy dost napínavý. Zvláště pak konec, který byl skvěle vygradovaný (své udělala i výborná hudba). Na plný počet to sice není (prvních 20 minut divák nevidí nic extra zajímavého, což je vzhledem ke krátké stopáži škoda), ale solidní 4* si Chlapec v pruhovaném pyžamu zaslouží. (26.03.2010)

Citlivé, naivné až ľahko gíčovito americké videnie holocaustu „pre celú rodinu“ (aj vďaka sladkému Hornerovmu klavíru). Čo by nemuselo byť na škodu veci, keďže je o detskom vnímaní sveta. Dokonca by mohlo byť vhodné pre základné školy, kde by žiakov zaujalo viacej než nudné učebnice. Identifikovali by sa perfektne s hlavnou postavou. V mojich očiach ale film stráca na dôveryhodnosti preto, ako lacnými náhodami (zvratmi) v scenári si vypomáha na ceste k srdcervúco-tragickému finále. Sladkobolný kalkul, ktorý sa s prepracovaným scenárom mohol v rukách Hanekeho či Polanskeho stať veľkým filmom. (06.01.2011)

Chlapec v pruhovaném pyžamu je přesně ten druh filmů, který často boduje v oskarovém klání - emocionálně vyšroubované drama, které balancuje na hraně kýče a které má pramálo společného s historií a realitou doby, ve které se odehrává. Je mi líto, ale ve vší úctě k tématu - nebo možná právě proto - musím konstatovat, že jde o schématický snímek s vykonstruovanou zápletkou i schématickými postavami, jehož jediným kladem, tedy kromě slušného provedení a účasti kvalitních charakterních herců (a to zase v dnešní době není tak málo), je připomenutí temných stránek druhé světové války. Jenomže tak povrchně, až to někdy bolí. Místy ten film připomíná nechtěnou parodii, když se syn velitele koncentračního tábora producíruje bezstarostně kolem drátů táborového oplocení a pohodově konverzuje s internovaným chlapcem. Protižidovský program začal prakticky po nástupu Třetí říše a od počátku sledoval za cíl oddělit Židy od zbytku populace a minimalizovat s nimi jakýkoli styk. K tomu sloužilo nejdřív nošení žlutých hvězd, zákazy povolání a vytvoření ghet, jakož i zákaz chození do kin, divadel, nákupu v nežidovských obchodech a spousta dalšího. Soustředění v koncentračních táborech pak mělo tuto izolaci dokončit bez ohledu na tzv. konečné řešení. Ostnaté dráty a střežené pásmo neměly jenom bránit útěku trestanců, ale i zabránit jakýmkoli kontaktům s vnějším světem. Tady si kluci hrají šachy přímo pod strážní věží, kde si strážný nejspíš dával trvale šlofíka. Zjevných nesmyslů je tam spousta a v případě tohohle filmu nejde o stylizaci a la Benigni a jeho slavný Život je krásný, která naivitu příběhu vysvětluje idealizovanými vzpomínkami muže, který vzpomíná po desítkách let na svého otce. Mimochodem, ta naivita chlapce je přehnaná, tak jako děti nevěří na čápy, od 8letého kluka se nedají čekat tak naivní myšlenkové pochody. Tohle by odpovídalo myšlení dítěte věku konzumace medvídka Pú, tedy nějakým pěti letem. Nenaštvalo mě to, Vera Farmiga je půvabná a dětští herci hrají přesvědčivě, ale tenhle druh manipulativního kýče v lásce nemám. Celkový dojem: 40 %. Mimochodem, umím si podobný krutě sarkastický závěr představit, musel by se ale nepoměrně chytřeji scénáristicky ošetřit. Podobnou záměnu líčí Marquez v jedné ze svých kratších novel... (25.02.2012)