Reklama

Reklama

Televizní film z roku 1969 odpovídá na neúprosnou skutečnost času po srpnové invazi vojsk, času totality. Nevíme, kde jsme a jak jsme se sem dostali... Televizní film podle scénáře renomovaného autora Jiřího Hubače a v režii Jana Matějovského z roku 1969 vytváří modelový obraz totalitního systému, který se po srpnové invazi roku 1968 na dlouhou dobu zmocnil naší společnosti. Autor zde rozehrál příběh šesti mužů (R. Hrušínský, J. Abrhám, L. Boháč, E. Cupák, F. Řehák a L. Mrkvička) a jedné ženy (J. Brejchová), kteří při prohlídce podzemní části starého paláce zjistí, že jsou tu uvězněni a že odtud není návratu. Dá se tu přežít, ale je pouhé přežívání život? Tuto otázku si klade každý z nich, jen odpovědi se liší. Vedení skupiny se zmocní průvodce, který je ztělesněný typ diktátora. V mezní fantaskní situaci se během doby prověřují charaktery dalších, vzájemně neznámých lidí. Mistrovsky ztvárněné situace bezvýchodnosti a morální pasivity způsobily, že tato hra byla normalizační televizí zakázána a premiéry se dočkala až po jedenadvaceti letech v roce 1990, musela být rovněž stažena přímo ze soutěžní sekce televizního festivalu Prix Italia. (Česká televize)

(více)

Recenze (75)

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

,,Naděje je jen touha po nemožném. Možná, že je na životě nejkrásnější, že je jedna velká naděje, která se nikdy nesplní." Skupinka lidí se při přehlídce zámku ocitne v podzemní místnosti, ve které najednou zmiznou dveře ven... Tak alegorie na totalitní stát, resp. situaci v ČSSR po srpnu '68 je už jasná v samotné zápletce a od prvních minut, ale rozhodně není jediným smyslem filmu. Bez ohledu na dobu a politiku Pasiáns v sobě skrývá hluboký psychologický příběh s existenciální zápletkou, kde jsou důležité rozměry lidských charakterů, jež se v podobných hraničních situacích projevují naplno. Jedni se budou snažit za každou cenu ven, jiní pouze doufat, utápět se v depresích nebo mít blízko i k zbláznění, někdo najde rovno východisko v sebevraždě a najdou se i lidé, kteří neztratí svůj smysl pro humor i v takovéhle situaci. Strhující snímek v sobě ukrývá téměř hororovou atmosféru z tajemného podzemí, umocněnou sugestivním výkonem Rudolfa Hrušínského a hereckým koncertem dalších protagonistů (z mužského obsazenství mě zaujali zejména František Řehák a Ladislav Boháč), zvláště pak Jany Brejchové, jejíž krása i příjemný hlas působí v temném prostředí jako zajímavý kontrast. Dojem mi mírně poprvé zkazil otevřený konec, ale na druhou stranu se po zamýšlení nad tím vším nabízí otázka: je to skutečně otevřený konec nebo spíš drsné zobrazení reality? 90% ()

Dikaiarchos 

všechny recenze uživatele

Klima filmu lze přeložit, jak to mnozí činí, do posrpnovštiny a popalachovštiny, ale i do pomnichovštiny, poúnorovštiny a dalších - a nejen domorodých - jazyků. A hned se rodí otázka, nakolik se na tíživém klimatu dole podílí děje světa (nenadálá absence dveří) a nakolik tíhnutí sedmihlavé skvadry; a otázka, jak dalece se liší nahoře, snímkem explicitně nevyjevené, od dole. Přemítat je možné i o těch sedmi „konstantách“ lidských myslí a srdcí, a ačkoli netušíme, jak konstantně bytovaly jednotlivé postavy nahoře, dole se jejich vnitřní konstanty proměňují, zvýrazňují, čerchovatí, prolamují i vzdouvají, ve vzájemném kontaktu rozličně zakřivují, a ne vždy pokřivují, vše za manipulativního průvodcova hlasu, normalizátorsky ustanovujícího bezvýchodnost jako přirozenost. Souběžně se touha po naději, a s ní spojená aktivita, mění v trpělivé odevzdání osudu (pasiáns); a nakonec: není trpělivost jen škraboškou, za níž - bez tváře - dlí sama se sebou a s „daným“ stavem spokojená lhostejnost? (To emocionální a až iracionální ticho poté, kdy průvodce oznámí smrt černé ovce-bílé vrány!). Pozor, jestli i na sklonku roku dvacet „nesníme svůj sen“ a přitom „neměříme hloubku jeho barvy“. // Úkol: Podívat se na film v roce 2050 a do té doby se snažit, abych projekci nemusel absolvovat, přinejmenším, v holínkách. ()

Reklama

Karlas 

všechny recenze uživatele

Děsivé katakomby skrývají podivné tajemství. Členové skupinky lidí v beznadějné situaci hledající svá vlastní východiska. Psychologicky sugestivní, někdy až hororový příběh, o síle a slabosti lidských osobností. Bratrská podobnost role Rudolfa Hrušínského se Spalovačem mrtvol je více než výmluvná. "Toužit, znamená trpět." ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Voda v kašně stále stoupá... Působivý psychothriller, jehož osudovost snad nejlépe vystihuje dobové schizma (1968-69), které ale není nutně to jediné, čím snímek získává na své výjimečnosti. Ba naopak. Dobový kontext, v němž vznikal původní Hubačův scénář vnímám ryze jako přidanou hodnotu. Je v tom víc. Přehlídka lidské marnosti, potácející se mezi pitoreskním podobenstvím, fantaskním snem a šílenou absurditou, nemá v české filmové a televizní historii obdoby a dost možná, že Pasiáns nabízí rafinovanější filozofické rozhřešení, než mnohé jiné filmy té doby. Zásluhu na celkovém vyznění mají samozřejmě vynikající herci, zvlášť Hrušínský je perfektní. Jo a happyend fakt nečekejte. ()

wosho

všechny recenze uživatele

Před řadou let jsem měl toto možnost vidět (myslím, že to bylo součásti komponované oslavy 50let televize u nás). Zajimavý počin z doby kdy se točili takéto filmy-politické otázky, či příběh plné metafory o svobodě, totalitě a vůbec. V paměti mě to uvízlo jen z lehka, proto hodnotit tak rázně jako jsou zde * nemůžu. Ale rozhodně se jedná o silný film, dobrých kvalit. ()

Galerie (4)

Zajímavosti (1)

  • Natáčení probíhalo v podzemí areálu Pražského hradu. Architekt filmu vzpomínal, že v lokacích byla taková zima, že šla neustále hercům pára od úst. Nakonec situaci vyřešili tím, že přivezli dva obrovské parní lokomobily k vytápění. (sator)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno