Vicky Cristina Barcelona

Vicky Cristina Barcelona bude pro někoho komedie, pro diváka v melancholické náladě tragédie. Prim má důmyslné, leč ve výsledku nikam nevedoucí proplétání vztahů a načechrané dialogy s filozofickým aroma, nikoliv vtipné hlášky, které byste pak s chutí citovali. Společnost talentované Rebeky, krásné Scarlett a vášněmi zmítané Penélope, jež s mírným zpožděním přináší vítané dějové oživení, je nadmíru příjemná, pro prázdninově komponovaný film naprosto ideální. Zjevné scenáristické berličky – neustále přidávání nových postav místo využití těch stávajících, spoustu skutečností vysvětlující vypravěč – přesto neubírají filmu na atraktivitě a díky pohotovému střihu nejspíš nebudete mít moc času nudit se. V Barceloně bylo pěkně, přesto po několika výletech do Evropy s radostí uvítám Woodyho návrat do New Yorku. 80% (24.10.2008)

Na stará kolena Woody Allen nějak chytil novou uměleckou mízu a dokáže přinejmenším každým druhým filmem, které konec konců chrlí kulometným tempem, překvapovat. Po jeho Matchpointu jde v krátké době o druhý kousek, kde bych jeho typický styl hledal jen s obtížemi. Dlouhou dobu, v podstatě celou první polovinu stopáže, jsem se do snímku nějak nedokázal vnořit, ale s každou další minutou mě tenhle boccacciovský propletenec vztahů a milostných vášní chytal víc a víc. Na rozdíl od svých starších komedií ubral Allen na svých typických dialogových fórcích, vynechal postavu neurotického intelektuála a soustředil se na skupinu lidí, kteří mají problémy se svými city a touží po něčem, co je jim momentálně nedostupné. Ty nevěry, svádění, odmítání a trápení jsou podány přesvědčivě a mají svůj půvab, zvlášť když tvoří pozoruhodný mnohoúhelník. Nejde sice podle mého o vrchol Allenovy tvorby, ale Vicky Cristina Barcelona určitě patří k tomu lepšímu, co režisér stvořil. Celkový dojem: 80 %. (24.05.2010)

Opojná prázdninová romantika, která má ostrých hran na rozdávání. Woodyho scenáristické pero je ostřejší než kdy jindy, a i když svíravou londýnskou atmosféru Match Pointu vyměnil za uvolněnou španělskou morálku a pestrobarevné záběry nádherných lokací i herců (platí víceméně o všech, kdo se mihnou před kamerou), není sporu o tom, že do námětů čím dál tím výrazněji pašuje skepsi z toho, že pravá láska je jako ryba, co vám na poslední chvíli proklouzne mezi rukama. Chybující a tápající hrdinové naštěstí nepřestávají lovit a jejich emocionální horská jízda se alespoň na stovku minut stane tou vaší. Chytré, smyslné a s chuťovým jazykem, který vás donutí popřemýšlet o výletu mezi horkokrevné Španěly. Nevím, kde se to v tom staříkovi bere, ale životní energie má na rozdávání a zvládá ji bezztrátově rozdávat všem, kdo mají chuť dohlédnout dál než k pohádkově dokonalým loknám Scarlett Johansson nebo čarokrásným kadeřím Penelope Cruz. Tenhle film totiž nejen dobře vypadá, on i hrozně dobře chutná. Ještě jednu porci. Prosím... (26.12.2008)

Woody Allen má fantastické umění vyprávět a dokovaď mu budou síly stačit, bude asi jediný, který to divákovi bude cpát na plátno a tímpádem ho plně uspokojovat filmy, které sám napíše a později také natočí. Vicky Cristina Barcelona na jednu stranu není nijak neobvyklý film, co se příběhu týče, ale má tak dokonalé umění dialogu, že se od toho nedá odtrhnout a musí se to dokoukat na jeden zátah, to je prostě povinnost. Přitom film se odehrává v prosluněné Barceloně a Oviedu, a to pro mě v těchto zimních dnech je něco jako pohlazení po duši, protože už mám té zimy pokrk. Takže představte si nový film Woodyho Allena sami. Jestli ho máte rádi, budete se bavit. Má svůj osobitý styl, kterému vévodí humor a umění vyprávět, tady humor trošku nechal stranou, každopádně vyprávění upustil uzdu a huba mu mele ostošest. (18.01.2009)

Jen nenaplněná láska může být romantická. Při traileru jsem zvědavě očekával, u prvních recenzí, nečekaně připínajících snímku punc nejvtipnějšího filmu roku, překvapeně mrkal a u filmu ani nedýchal. A recenze proklínal. Tohle komedie není a z mého pohledu se k ní ani zdaleka neblíží. Ne snad, že by vtip chyběl úplně, ale na několika místech jsem se nemohl zbavit pocitu, že sleduji podruhé - tentokrát v mnohem pozitivnější náladě napsaný - Match Point. Tohle Woodyho experimentování by (pokud možno nikdy) nemělo brát konce. Díky Španělsku je všechno důvěrně známé a přitom zářivě nové. Už když ke stolu přikráčí nekompromisní umělec Bardem, dá se tušit náznak přicházející partnerské symboliky, ale až když se fascinující komornost začne rozevírat, došlo mi, jak jedinečného díla se mi dostalo. Neviděl jsem totiž čistou romantiku, Woody už má své ultrašťastné konce nejspíš definitivně za sebou. A zároveň jsem neviděl ani náznak cynizmu, jenom potlačení snílkovství a nevyhnutelné získání jistého nadhledu. I díky tomu si Vicky nejvíce užijí takoví romantici, kteří už se spálili. Ti sladce doufající ať raději ještě pár let počkají po boku Hany a jejích sester. (31.12.2008)