Nic než pravda

Drama o touze státu po kontrole tisku a o tom, že většinou se mu to nakonec podaří. Kate Beckinsale v roli novinářky, která je vláčena kriminálem kvůli nepohodlnému článku, podala pravděpodobně zatím svůj nejlepší výkon a už to není jen panenka s perfektní postavou a hezkou tvářičkou. Roli právníka si s bravurou střihl veterán Alan Alda. Matt Dillon a Vera Farmiga nikdy nepatřili k mým oblíbencům, ale Dillon se zvláštního žalobce zhostil na jedničku a byl to přesně ten typ, kterému by jste nejraději jednu natáhli. S Farmigou už to bylo o něco horší, ale tentokrát mi nevadila. Příběh sám o sobě ubíhá lehce rychlejším, ale přesto plynulým tempem a myslím, že na své si přijdou i příznivci thrillerů, protože jejich atmosféru toto drama občas navozuje. A konec? Ten jsem zkrátka nečekal a nejen na té zdrojové frontě. 90% (15.04.2009)

Papírovým novinám zvoní hrana. Dříve, než se z nich definitivně stane relikt minulosti, užijme si těch pár posledních novinářských thrillerů o síle slova a významu investigativní žurnalistiky. Zatímco State of Play bylo o mediální moci, Nothing but the Truth dává pocítit naprostou bezmoc. Krev ve mne, jakožto nekritickém obdivovateli každého, kdo má odvahu čelit protiproudu, vřela ještě více, neboť nedostaneme jediný důvod domnívat se, že by k něčemu velmi blízkému nemohlo dojít. Ne nutně ve Spojených státech, ač ty hrají jistou roli. Konkrétně tamější paranoia a krytí nekalé činnosti ochranou národní bezpečnosti. Nejhorší na tom je, že (téměř) všichni jsou v právu a z právního hlediska nic špatného nedělají. Z hlediska morálního, k němuž bohužel netřeba přihlížet… . ___ Boj s nepřemožitelným soupeřem se Rachel Armstrongové vepisuje do tváře. Proměnu silné sebevědomé, šperky ověšené dámy v drahých šatech v pobledlý stín s vyrudlýma očima je zachycena bez hysterie Eastwoodovy Výměny. O její „nevině“ není pochyb. Basa stírá rozdíly, z vysokoškolského diplomu je kus bezcenného papíru a k nominaci na Pulitzera vám stěží někdo pogratuluje. Rod Lurie ze situace násilně netřískává emoce. Hudbu skoro nezaregistrujete, Rachel propukne v nekontrolovaný pláč jedinkrát. Kontrastně působí manipulativní rozhovor pro televizi, kdy televizní kamera zabírá hrdinčinu tvář en face, aby její navlhlé oči dojaly všechny soucitné divačky před obrazovkou (kamera filmová ji oproti tomu zabírá z profilu, což vytváří dojem bojovnice). Lurie jde v nepodlézání divákovým pudům dokonce tak daleko, že nám jedinou vraždu filmu naservíruje mimo obraz. ___ Nejproblematičtější se může jevit pointa filmu, nahrazující hrdinčino vítězství v klasickém hollywoodském pojetí. Až na tuhle jedinou věc vše prohrála. Možná je to nevěrohodné a patetické, ale dokázali byste vymyslet údernější shrnutí dvou hlavních témat filmu: nevinnost a rodina? V zásadě neběží o nic prostšího než o příběh dvou kariéristek (ze všech jejích rolí zatím nejlepší Kate Beckinsale a ve všech rovinách přesvědčivé Very Farmigy), které chtěly být zároveň dobrými matkami. 85% Zajímavé komentáře: H34D, Fr, gejzuško (27.10.2009)

Příběh reportérky, která napíše článek, v němž odhaluje tajnou agentku CIA a protože odmítne uvést svůj zdroj, musí jít do vazby.. Můj první dojem byl opravdu velice mylný-"To to bude celou dobu o nějakým odtajnění vládní agentky? Tak to bude fakt "zajímavý"(ironicky myšleno)", ale ono to zajímavé opravdu bylo. Z nevýrazného námětu se brzy vyklube napínavé (bojím se říct "strhující") drama o nepochopitelně zásadové novinářce. Pro mě její chování bylo opravdu nepochopitelné a to do posledního momentu. Přestože to Kate Beckinsale zahrála opravdu na jedničku, její postava mi šíleně lezla tím svým rozhodnutím na nervy. Za celé to trápení to nestálo. Jako inteligentní drama se to bohužel jen tváří, protože je to celé poskládané více méně jen z logických chyb. Ale přesto, že to tak je, nenudila jsem se ani minutu a film můžu vřele doporučit.. Mimochodem,Alan Alda podal zase jednou nejsympatičtější výkon. (24.10.2012)

Námět rozhodně skýtá prostor pro vybudování "velkého novinářského thrilleru". Jenže laciná televizní výprava a poněkud druhořadé obsazení tomu chtějí jinak. V nich však problém není, ten je především v režii a scénáři. Jednak to celé zaobalují tak nešikovně, že pointa je jasná od prvních momentů a hlavně to po úvodní půl hodině začne přešlapovat na místě způsobem, který nemá obdoby. Vyloží se na stůl veškeré karty, argumenty i morální otázky a rázem to neumí předložit žádné jiné. A tak se mlátí dokola stále jedny a ty samé a ty samé... A ty samé. A ani to by nemuselo být nutně na škodu, kdyby to však fungovalo aspoň v osobní dramatické rovině. Jenže i ta postrádá jakoukoli tenzi (protože pointa je jasná a přitom to na ní až ostudně staví) a nijaká Kate Beckinsale tomu také dvakrát nepomáhá (natož že by to snad táhla), protože se řídí heslem "kdo nic ne(za)hraje, nic nezkazí". Přitom k tak vděčné roli se v kariéře stěží znovu nachomýtne. Mohlo (a mělo) to být výtečné, je to však jen a pouze po všech stránkách ucházející. Nejsmutnější na tom je představa, co by se stejným námětem dokázali lepší scenárista s tím správným režisérem a "ačkovým" ansámblem. (28.02.2016)

Výjimečnou devizou tohoto filmu je, že navzdory široké paletě provázaných témat, postav a pozic, jimž se věnuje, má určenou jejich jasnou hierarchii vůči příběhu, který chce vyprávět. A díky tomu se mu mistrně daří soustředit celý příběh s téměř čtyřiceti mluvícími postavami (obvykle jich má film kolem 10-20, horory třeba málokdy i těch 10) do 100 minut, kdy naprosto vědomě prakticky přehlíží problematiku záminek Spojených států k vojenským intervencím či reakce a náladu veřejnosti ke zjištěním a práci protagonistů. Vše, co zde vidíme, se odehrává za oponou, kde má každý své motivace a z toho vychází i rozhodnutí filmu nevybudovat vyloženě zápornou stranu. Té se nejblíže, vzhledem k jeho pozici vůči protagonistce, profiluje sice státní návladní, bravurně zahraný Mattem Dillonem, ale i on má prostor na to, pojmenovat svoje motivace, abychom je byli schopni pochopit i když s nimi nemusíme souhlasit. Největším překvapením je však zde práce kamery, jež vědoma si limitů snímku poskládaného z desítek postav, jež spolu komunikují v generických interiérech, volí atypické úhly, extrémní zoomy, dialogy snímá z detailů, často s protisvětlem a estabilishing shoty jsou až klidně třeba 5. až 10. záběr oné scény (podobně pracuje ve svých současných filmech například Sodebergh). I díky tomu jsou postavy filmu částečně odlidštěné jako obecné symboly svých principů, což je ve výsledku i celá pointa zobrazeného boje. Proto je Nothing But the Truth ideálním zástupcem autorského filmu, kde režie naprosto chápe, o čem chce scénář být, protože za ním stojí stejná osoba. (13.10.2018)