Philadelphia

Když se nad tím poctivě zamyslím (auvajs, to je námaha), je mi jasné, že se jedná o sbírku klišé. Hrdina, takto nespravedlivě perzekvovaný vzor všech ctností. Odhodlaný právník. Odporný, bigotní, zpátečnický protivník. Všemi myslitelnými cestičkami se ubírající soudní proces s očekávanými proslovy obou stran. Velká láska, které se postaví do cesty smrtelná nemoc jednoho z partnerů. Ano, kdyby klišé mohlo zasytit, tak by jen zásluhou Philadelhie nemusela polovina světa hladovět. A víte co? Je mi to úplně jedno. (01.09.2007)

Je s velkým podivem, že Jonathan Demme po sobě natočil dva výborné snímky a pak se jen babral v průměru. Sice je cítit ten americký nános, i tak je Philadelphia nesmírně silný kus. Jeden prožívá radostné chvíle (narození prvního dítěte), druhého nemoc připravila o vše kromě víry ve spravedlnost. Dva právníci, kteří se sejdou u rutinního případu. A po několika měsících se u soudu setkají znovu, jeden už jako klient. Drama o zaslepenosti systému a jedné „společenské smrti“ je (ač chceme či nikoliv) lehkým kalkulem, je hodně černobílá a jednostranná, ale na druhou stranu s ohledem na rok vzniku velmi odvážná. A výborně odrážející atmosféru doby. Postavy jsou jasně rozdělené na ty hodné a ty zlé, chvílí na patetická vyznání je dostatek. Samozřejmě vyjma skvělého Hankse (první životní role) zaujme i nenásilný přerod Denzela Washingtona, který má naivní představy o homosexuálech a posléze boří zdi xenofobie. Je mi jasné, že ono úsilí o idylickou harmonizaci nebude sedět každému, jako celek tu však máme stále aktuální a působivou látku, která patří k tomu nejlepšímu z první poloviny devadesátých let. (23.12.2014)

Podobne, ako predchádzajúci Demmeho snímka (MLČANIE JAHNIAT), aj legendárna PHILADELPHIA je film temný, smutný, bez vtipu, nadhľadu, pre mnohých príliš realistický. Vlastne sa čudujem, že v 90-tych rokoch bolo umožnené vzniknúť AŽ TAK temným filmom. Zaryje sa vám pod kožu, milovať ho ale nebudete (zato Springsteenovu pesničku áno). Dnes už gay téma a AIDS téma nie sú takými tabu, ako v roku 1993, ale to na konečnom hodnotení nič nemení. (01.11.2004)

Soudní dramata mají v americkém zábavním průmyslu dlouhou tradici a výsadní postavení. Na Philadelphii je znát, že v době vzniku ji studio považovalo za svým způsobem výkladní skříň a k jejímu natáčení přistupovalo s očekáváním festivalových vavřínů. Tom Hanks byl už tehdy považován za velkou hvězdu a ideálního představitele sympatických klaďasů smýkaných osudem. Téma AIDS v 90. letech hýbalo veřejností, smrt charismatických postav šoubyznysu, k jakým patřil např. Fredie Mercury, byla ještě v čerstvé paměti. V postojích veřejnosti bylo cítit znejistění sexuálně otevřené společnosti, strach z pandemie byl všudypřítomný, obavy z nakažení byly tehdy běžné a promítaly se do nejrůznějších předsudků. V režii Jonathana Demmeho vznikl aktivistický film, který chce přesvědčovat, poučovat, vychovávat a kultivovat, a z přemíry ušlechtilé snahy nakonec vzniká ušlechtilá nuda. V první půli film ještě funguje více méně tak, jak má, v té druhé už sklouzává místy k citovému vydírání a jde s prominutím do háje. Kdo chce vidět výborné drama, které se nevyhýbá kontroverzním momentům, raději si pustí Klub poslední naděje. Tři hvězdičky nechávám jen proto, že s cíli tvůrců sympatizuji. Celkový dojem: 55 %. (28.04.2016)

Učebnicový příklad filmu, vůči kterým se svou tvorbou vymezovali tvůrci New Queer Cinema. Kýčovitě moralizující melodrama s falešně tolerantním (protože pohádkově pozitivním) obrazem homosexuála jako oběti zlé choroby. Ze strany velkých hollywoodských studií krajně pokrytecká "omluva" za předchozí roky vytěsňování sexuálních minorit mimo mainstream. Omlouvána je ve skutečnosti hlavně homosexualita protagonisty, který za svou odlišnost musí zaplatit životem. Navenek průlomový snímek tak předkládá stejně stereotypní, straight publikum nijak neurážející portrét komunity, jako desítky, možná stovky filmů před ním. 50% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Nick Tow, Zombo (20.05.2005)