1612: Kronika smutných časů

O tom že Rusové umí točit dobré filmy, vím už dlouho, ale tohle historické drama mi dlouho unikalo. Vladimir Khotinenko dokázal stvořit celkem záživnou atmosféru, solidní triky (místy máme šanci vidět i nějaké to gore) a především měl šťastnou ruku při výběru herců. Ti podali rozhodně lepší výkony, nežli Češi, kteří to nadabovali. Jen mi dost vadilo, že tu podstatnou roli hrály zdlouhavé a nepříliš záživné dialogy. Pokud se nekecalo, ale bojovalo – tak jsem si nemohl stěžovat absolutně na nic. Objevilo se tu několik hodně slušných masakrů (viz boj o pevnost). Navíc Violetta Davydovskaya (coby carevna Kseniya) byla celkem pěkná. 60% (21.01.2015)

Překvapila mne rozsáhlost a epičnost tohoto díla, které se jinak tvářilo docela amatérsky. Připomíná mi to polské velkofilmy - Ohněm a mečem, Když slunce bylo bohem. Detailně propracované bojové scény a povedené efekty jsem ocenil velmi kladně. I když vychází příběh z jakési historické předlohy, je zde zakomponován i prvek fantasy a celé dílko spíše nedbale kopíruje důležité milníky, než aby se jich drželo zuby nehty. Určitě další plus. Trefil se mi do nálady a vkusu a rád jsem zas zahlédl oblíbeného polského herce mezi hlavními protagonisty. 75% (16.01.2012)

Je to dobré historické drama, s bojovými scénami jak mají být. Výprava a hudba výborná. Vtáhlo mě to děje a je to přeci dílo srovnatelné s historickými filmy američanů, japonců či angličanů. Pravdou je, že pobíhající jednorožeč, či dokonale trefený sklad střelného prachu z podivuhodně vyrobeného děla trochu tahají za vlasy, ale nějak přeci tu přesilu poláků porazit museli :-). (02.01.2011)

Doba Lžidimitrijů, smrti mladého cara Fjodora Borisoviče (chápu, odpůrce zabít, ale proč při tom nejde zachovat jeho lidskou důstojnost?), jeho matky, Lžidimitrije (fůůůj, to jak pro svou věc zahořel a pak se rozptýlil bylo eklhaftní) a následných bojů byla nepřehledná. Jednotlivé kliky, frakce, malá a velká nepřátelství jsou chaos i dnes, natož v dobách, kdy bylo poměrně snadné se za někoho vydávat a případného protivníka zabít s tím, že než se jeho kolegové dozvědí o smrti svého vůdce (spojence, sympatizanta), tak může utéct den, ale taky rok. My little unicorn se mi vyloženě líbil, měl sloužit (nebo já ho tak chápala) jako symbol naděje, víry v lepší příští, krásy a štěstí, samozřejmě, že musel vypadat jako vánoční hit od Mattela. Andrejko tak vypadal taky (toho jednorožce bych brala, Andrejku ne, by se svými nápady z celého sídliště udělal kůlničku na dříví). Přítel Kostka byl lepší přítel než věrný Pátek. Kníže Požarskij byl echt ruský medvěd, podle něj by od minuty mohli malovat bohatýry. Bojové scény byly výborné, polibek smrti patřičně odporný a Xenie Borisovna jako poloviční Tatarka byla pozoruhodně blonďatá a modrooká. (08.11.2011)

Nezáživné, zbytočne zveličené, herecky mdlé. Prvú polhodinu sledujeme ruské dejiny 17teho storočia vo forme extrémneho nadnesenia a nevyváženosti resp. neprehľadnosti flashbackov, ktoré ničia už tak skomolený koncept. Nič, čo by pôsobivosť a záujem o veci minulé tvorcovia upiekli, niet. Následne prechádzame druhým levelom násilia, krvi a otravných rečí. V tomto mi Rusi pripomínajú lacnú televíznu produkciu s o čosi vyšším balíkom peňazí, ale ani základné akčné motívy a prvky ako kvalita strihu a prehľadnosť scén sú len zbožným prianím v tejto enkláve pátosu a nezvládnuteľnosti základných princípov potrebných pre tvorbu historického filmu. Najviac teda trpí divák a námet, resp. jeho potenciálny náčrt v pohyblivých obrazov, kde každá chyba je viditeľná, pretože ju nejde prekryť všeobecnou kvalitou. Hotová strata času. (10.12.2014)