Proudy lásky

Nakoukávat katalog režijních děl Johna Cassavetese znamená nejprve se obrnit značnou dávkou trpělivosti, ono totiž dostat se na vlnu tvorby tohoto osobitého autora je poměrně velký oříšek. Jeho zcela civilní a přesto naprosto bláznivé počiny nejdou divákovi nikterak naproti. A ačkoliv poslední režisérův ryze autorský počin, Proudy lásky, vznikl pod hlavičkou studia Cannon Group (známého především díky akčním filmům v hlavní roli s macho týpky s krochnama v rukou), rozhodně od něj nečekejte cokoliv odlišného a přístupnějšího. Producenti Golan a Globus se díky Cassavetesovi jen zkrátka chtěli na oko validovat jako tvůrci hodnotného artu. Z řady snímků Johna Cassavetese uvedených v posledních letech v Karlových Varech mě nicméně tenhle chytil asi zatím zdaleka nejvíc. A i tak se zdráhám ho komukoliv hned tak doporučit. [KVIFF 2024] (04.07.2024)

140-minutová óda na marnivost, flákačství, nezodpovědnost, alkoholizmus a mentální rozháranost, která si hraje na ódu na složitost vztahů a hledání či udržení si lásky v nich. S postavami, které první půlhodinu baví poznávat, pak začnou nudit a nakonec soupeří o post nejotravnějších a nejnesnesitělnějších v historii obecně dobře hodnocených filmů (nechápu!). Zkrátit na polovinu a před závěrečnými titulky je nechat všechny tragicky umřít, by film vytáhlo na 3*. Příběh, jaký bývá například v rukou jemnohumorné černé finské komedie milým a s postavami sympatizujícím, se zde v rukou Cassavetese stává nedokoukatelným. Jiné jeho filmy mám přitom rád. [KVIFF] (06.07.2024)

První seznámení s tvorbou Johna Cassavetese. Bude to jeden z těch režisérů, na jejichž filmy musí být správné rozpoložení, aby sedly. Pomalu se rozvíjející příběh dvou sourozenců, kteří jsou oba ztroskotaní a semletí životem svým specifickým způsobem - vyhořelý spisovatel/bohém alkoholik a maniodepresivní rozvedená matka, které nesvěřili dceru do péče. Melancholické, humorné, osamělé. "Is love a continuous stream?" (04.03.2022)

Opravdu velice "osobní" Cassavetes a také svým způsobem jaksi optimistický, použil bych snad i slovo sentimentální, i když ne v tom běžném pejorativním smyslu. Cassavetes již tehdy věděl, že mu nezbývá příliš mnoho let a aniž bych byl příznivcem vnášení personálií autora do výsledného díla, na filmu je to znát - a to jeho ne vždy tak dobře skloubeným rozštěpem mezi scénami pesimistické beznaděje a optimistického nevzdávání se života bez lásky. Na jedné straně klasický Cassavetes - samota, trapnost, nuda, alkohol, jež lezou na mozek (Cassavetes ve filmu občas připomíná Gazzaru z "Čínského bookmakera", Rowlands zase připomíná "Ženu pod vlivem"). Na druhé straně až groteskní scény cíleně komediální (Rowlandsová a její kufry). Mezi tím leží střední pásmo komediality, z níž mrazí - opět klasický Cassavetes - v níž se postavy zoufale snaží přesvědčit sebe samé o tom, že štěstí je možné. Otázka zní: proč ve filmu vyvstávají ony uvolněné scény? Asi právě proto, že autor v tušení konce nějak nechtěl na ten "optimismus" a naději zapomenout, myslím si. V tom by nebyl problém, kdyby tyto scény (podle mne) tak trochu nerozbíjely sevřenost celého filmu a oproti jiným C. filmům vytvářely dojem autorské a scénáristické nejednotnosti, jež se dá vysvětlit právě jen poukazem k něčemu mimo film samotný. (30.07.2015)

Co bylo účelem filmu? Nic? Já si to myslela. Všechno, co se děje, se děje jenom proto, aby film neskončil. Postavy se chovají, jak se jim to zrovna hodí, bez jakékoliv logiky a důvodu, Gena Rowlands se zase rozvádí (nebo ještě pořád, ve kterých filmech se vlastně nerozvádí?) Dějová linka neexistuje, postavy jsou ploché jak stará žvýkačka na chodníku a na to jsou naroubované jakési občasné filozofické kecy. Celkový dojem: rádoby moudro načmárané nad špinavými záchody na hlavním nádraží v Praze. (16.02.2023)