Veřejní nepřátelé

VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ jsou OBČANEM KANEM gangsterského filmu, a to píšu bez jakýchkoliv přehánění (až uvidíte, pochopíte, klíčová slova: "Bye Bye Blackbird/Rosebud"). Pokud s filmem má někdo problém (viz okolní podpůrměrná a průměrná hodnocení s pseudoargumenty jako "nuda", "Depp přehrává Balea" či "Mann neumí s digitální kamerou pracovat"), není schopen přistoupit na koncept a rozpoznat ústřední téma.____________________________________________________ Koncept spočívá v tom, že jednotlivé scény jsou přesně tak dlouhé, jak je zrovna vnímá postava, jejíž optikou je nám vše podáváno, přičemž nesledujeme celou dobu dění subjektivně vnímané jednou postavou či dvěma hlavními (jako tomu bylo v předešlých Mannových filmech), ale hned několika. Proto může pro vyprávění zdánlivě nepodstatný přechod z místa A do místa B, který ale vytváří určité napětí a očekávání, být ukázán celý, i z toho důvodu převážně diegetická hudba glosuje emoce či myšlenky postav v jinak chlapsky chladné podívané. Téma spočívá ve vztahu film - skutečnost/skutečnost - film, jak se vzájemně utvářejí a ovlivňují. Na to snímek několikrát zpětně upozorní, když z natáčení vyznamenání mladých chlapců přejdeme do již natočeného materiálu promítaného v kině, popř. když Dillinger v onom kině sedí a přitom je na plátno promítnuta jeho podobizna jakožto "veřejného nepřítele č. 1" a jsou osloveni diváci v sále, v kterém se najednou rozsvíti, aby se rozhlédli kolem sebe. Proto je film natočen na digitální kameru, která mu dodává realistický look, čímž se zároveň tento retro příběh podle skutečné události vymezuje jednak vůči protonoirům 30. let, jednak běžným biografiím. (Na rozdíl od takové AUSTRÁLIE, INDIANA JONESE 4 či PODIVUHODNÉHO PŘÍPADU BENJAMINA BUTTONA, kteří jsou formální nápodobou filmů klasického Hollywoodu, přičemž poslední zmíněný má s VEŘEJNÝMI NEPŘÁTELI společné to, že oba vypovídají něco o tom, jak v tomto kinematografickém období byly utvářeny hvězdy.)____________________________________________________________________________ Vztah film-skutečnost/skutečnost-film se ještě problematizuje, když si uvědomíme, že se natáčelo na místech, na kterých se před desetiletími odehrála onen "opravdový případ", že jakékoliv akční scény sází na zvukové efekty, jejich razanci a údernost, co největší uvěřitelnost, a úvodního titulku s názvem se dočkáme až v závěru; o paralelách s dnešní dobou (Krize, mučící prostředky při výsleších...) ani nemluvě. A douška na závěr: nejedná se o vyprávění o dvou lidech stojících na opačných stranách zákona (HEAT, COLLATERAL) či na těch stejných (MIAMI VICE), ale o jednom gansgterovi, který dojel - obdobně jako Denzel Washington v AMERICKÉM GANGSTEROVI - na to, že byl až příliš žánrový/filmový (viz Depp a jeho podoba s Clarkem Gablem). I proto ve vyprávění precizně dávkujícím informace se vše podřizuje postavě Dillingera. (A psát, že Bale, který hraje očima a hlasem - jížanským přízvukem, je stejný jako předtím a Depp ho přehrává, není argumentem sloužícím jako výtka.) 10/10 (09.07.2009) (méně) (více)

Hodně slabá kriminálka, která mě iritovala od začátku tím, jak Dillingera zobrazuje. Přestože to byl jen obyčejný vrah a násilník bez skrupulí (stejně jako většina zde zobrazených legendárních gangsterů), dělá z něj scénárista jakéhosi kladného hrdinu, inteligentního chlapíka s gangsterskou rytířskostí a ctí, se kterým je vlastně ve skutečnosti sranda a který je ke svému řemeslu přinucen okolnostmi krize, spíše je to jen tragický hrdina... Přesto, že je v hledáčku kamery prakticky neustále, není dostatečně životný a reálný. Není tu nic o jeho původu (kromě pár zmínek o násilnickém otci, který ho ve skutečnosti podporoval a pomáhal mu prakticky do poslední přestřelky), nic o jeho názorech, nic o skutečné zvířeckosti a zběsilosti jeho jednání (i dalších gangsterů). Reálná fakta jsou upravována a překrucována, servírována divákovi jako historická pravda, přestože se jedná v mnoha věcech o smyšlenku a autorské čtení... Tento film je jako jistá ruská encyklopedie z cca roku 1950, kde všechny významné vynálezy vymysleli smyšlení ruští vědci (od žárovky po telefon). Většina diváků o Dillingerovi ví jen to, že byl gangster ve třicátých letech a jmenoval se John. A proto je úprava, překroucení nebo částečné zamlčení faktů v tomto filmu neomluvitelným propagandistickým tahem. Abych uvedl několik příkladů, Hezoun Floyd byl zabit až po Dillingerovi. Purvis dodnes drží prvenství FBI v množství dopadeních zločinců označených ve své době jako veřejný nepřítel. Z FBI odešel údajně kvůli Hooverově žárlivosti na Purvisovu tímto získanou slávu. Zemřel o 25 let později jako úspěšný majitel jihokarolínské rozhlasové stanice při náhodném výstřelu ze své zbraně (pravděpodobně při čištění). Billie Frechette nebyla tak osudovou Dillingerovou láskou, jako tento film udává. Po smrti u něj byly nalezeny prsten "Z lásky od Polly" a její fotkou v peněžence (Polly s ním šla osudného dne do kina). Rozloučení, které měl zašeptat při smrti, pokud vůbec šeptal, tak nikdy nikdo neslyšel co. Billie se při výslechu na policejní stanici nikdo nedotkl (nebo to nebylo dokázáno a neexistují o tom žádné důkazy, přestože uvedenou věc následně probíral její právník i u soudu). Pouze ji beze spánku vyslýchali dva dny. Po odpykání dvouletého trestu se vdala, měla děti a dožila v jakési indiánské rezervaci. Přestože Dillinger je v tomto filmu zobrazen jako hlavní mozek a šéf bandy, realita byla jiná. Byl spíš nejznámější člen, hlavním organizátorem byl Pierpont a po rozprášení první bandy Babyface Nelson. Celkově děj filmu v mnoha detailech neodpovídá tomu, co se stalo. Situace jsou přeházené a upravené, mnoho je domyšleno. Pokud se chcete dozvědět něco reálnějšího o Dillingerově životě a smrti, je nejlepším vodítkem archiv FBI. Osobně musím říct, že i přes všechno, co si řežisér a scénárista upravili, nepovedlo se jim vložit do postav život, ta snaha o to, aby byli všichni gangsteři (snad kromě Nelsona, který opravdu byl psychopat) zobrazení jako novodobí rytíři a většina policie buď zkorumpovaná nebo morálně zkažená je až příliš zjevná a pro mě velmi rušivá a odpuzující. Nemluvě o tom, že kromě Deppa a Balea nedostal nikdo dost prostoru něco pořádnýho ukázat a zahrát a ti dva zmínění neměli zase moc co hrát. Za posledních dvacet let se mi od Manna líbil jen Poslední mohykán. Všechno ostatní, co jsem viděl, považuju za nadhodnocené nudné slátaniny přeceněné publikem ovlivněným reklamní masáží a mainstreamovou ideologií o velkém režisérovi. Bohužel ani Veřejní nepřátelé na tom nic nemění... (07.07.2010) (méně) (více)