Drákula: Neznámá legenda

Pít či nepít (lidskou krev). Tohle dilema bude udatný kníže Vlad Napichovač řešit v šibeniční lhůtě tří dnů, kterou má na rozhodnutí, než se z něj definitivně stane nejmocnější upír Drákula. Rozhodování to bude uvědomělé, zároveň však nelehké, nicméně to nic nemění na tom, že z Drákuly je maskot rumunské fotbalové reprezentace, až se kvalifikuje na MS za třicet stříbrných pod vedením trenéra José Jidáše. Film po slibném rozjezdu ve snaze nabrat epičnost, poté, co přejde k postupné proměně ústředního hrdiny v upíra, padne do jakési béčkové rutiny, u níž je distribuce do kin větší záhadou, než likvidace legendy o Drákulovi tak, jak je známa. Báchorka o muži, co nějak podezřele moc kamarádil s upíry a objevil bowling, když absolvoval v počtu jednoho vítězné tažení na turky, začne náhle upadat do stupidit i nesmyslů. Najdou se však i originálně pojaté scény, které například souvisí s nájezdy nepřátelských tureckých vojsk plenící zemi. Tyto scény se táhnou napříč filmem, i když bojová choreografie není nikterak mimořádně propracovaná, činí tyto scény z bojiště film atraktivním, současně však v důsledku toho je stále znatelnější odklon od hlavního hrdiny, který tímto antifocusem na jeho maličkost, postupně ztrácí na svém charisma i ukotvení v ději. Luke Evansovi tak v podstatě nezbývá nic jiného, než to po celou dobu hrát na útrpné výrazy a občas vznikal dojem, že se nenadále podívá do kamery a z pod kabátce vytáhne deodorant a pronese reklamní slogan "Nesmrdím jako upír, protože používám deodorant Transylvánia se 48 hodinovou ochranou, který pomáhá udržet moji svěžest i při extrémní zátěži na bojišti." Nechybělo mnoho, aby tvůrci přišli s odhalením, že Drákula je blízkým příbuzným Batmana, jak se film z minuty na minutu zhoršoval a zvolna se nořil do béčkových stupidit. Hlavně hrozilo, že při neobratnosti scénáře i režie, už z nich nevypluje. Skutečně se film sám v sobě zklamal, když náhled na legendu pojal až příliš v laciné formě. Když k tomu blbě inscenovanému scénáři připočtete lacině vyhlížející výpravu a okatě digitální triky, rozhodně se kvalitní divácký dojem hned tak nedostaví. O Luke Evansovi už řeč byla, zbývá zhodnotit herce ve vedlejších rolích. Vyjma jeho sličné manželky v podání Sarah Gadon, ve filmu vůbec nikdo nezaujme. Některé role budily dokonce pousmání, jak byly hrozně napsané i zahrané. Bojovný turecký sultán Dominica Coopera dokonce ví, jak upíra zabít, což bylo zvláštní v tom, že o možnostech zabití upíra nepadne ve filmu ani slovo. Zvláštní kapitolu i hledisko si zaslouží snaha o emocionální pouto ústředního hrdiny se svými rodinnými příslušníky - manželkou a malým synem (ten dokonce na začátku i na konci do děje promlouvá svým vnitřním hlasem, jimž diváka informuje o náležitosti daných událostí). Do hororu se tohle moc nehodilo, rušivý efekt se naštěstí tak úplně nedostavil, neboť to tvůrci nepřetáhli přes neúnosnou mez, i když těch citových výlevů bylo dost, přičemž některé si mohli odpustit, protože dohromady nebyly až tak nutné. Oproti tomu, závěrečné setkání v současnosti nebyl vůbec špatný nápad, jemuž k dokonalosti chybělo jen ho uspokojivě rozvést, či jinak impresivně s ním naložit. Debutující režisér Gary Shore se u mě etabloval béčkovým režijním stylem, se kterým v kině mnoho rozruchu nenadělá. Navíc to není ani příliš invenční režisér a už jeho prvotina nese evidentní rysy rutinéra, který není schopen dosáhnout potřebných řemeslných kvalit i epičnosti, o kterou se střídavým úspěchem tolik usiluje. I kdyby se na malé "batmaníčky" rozkrájel, stvořil jen lacině povrchní, málo působivou legendu atakující (pod)průměr. O nic moc to upíří legendu neobohatilo, avšak tak úplně nesympatické to také nebylo, nicméně čekání v upíří jeskyni na další, snad i působivější verzi, se protáhne na nekonečně dlouho. Zkrátka, jednou upír, navždy upír. 50% (31.01.2015) (méně) (více)