Výkřik

Tahle Antonioniho krásně nevlídná atmosféra mě vždycky dokonale uspokojuje. Ale příběh zhrzeného dělníka Alda mi mnoho neřekl. Připadá mi jak vyklopený z nějaké letité formy, moc ukázkový. Taky mi nesedly ty zoufale předojemné chvilky: "Až se maminka vrátí, pořídím si zástěrku." U dramatického závěru už jsem měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát. (20.01.2007)

Výkřik je jedním z prvních samostatných filmů Michelangela Antonioniho, italského modernistického filmaře, jenž v dějinách filmu ukotvil pojmy jako nedějovost (děj je pouze citový), ultra pomalé tempo vyprávění a záměrné podvracení diváckých očekávání. Z jeho rozmanité, avšak poněkud nepřístupné či těžko stravitelné tvorby, nejvíce oceňuji filmy Dobrodružství a Povolání: Reportér. Kultovní Zvětšeninu pak považuji za Antonioniho nejpřístupnější a nejzásadnější film. Nicméně i Výkřik, přestože na rozdíl od režisérových dalších snímků nese přímé ozvěny neorealistické poetiky, jež se tak trochu pere s modernistickým přístupem vyprávění, je filmem nesporně zajímavým a velmi intimním. Hlavní hrdina je opuštěn svou ženou, vydává se tedy s malou dcerkou na dlouhé putování po pusté krajině Pádské nížiny (zachycena velmi chladně). Věčný koloběh nespokojenosti Alda ve vztahu k ženám (epizodicky stavěno) se chvílemi jeví jako groteskně směšný lidský problém (malost hraničící s buržoazními návyky), jenž však postupně vyústí v nevypočitatelný, ale o to údernější (a také depresivnější) závěr a celkové závažnější vyznění filmu, s jehož hrdinou se lze ztotožnit na mnoha úrovních. Čímž se dostávám k tomu, co mi u Antonioniho děl trochu vadí (resp. chybí např. ve vztahu jeho díla k dílu Felliniho); Antonioni vypráví o zlých věcech a na konci se vše ponoří buďto do depresivního oparu, nejistoty či konce, který by spíše něž za "konec" šlo označit za "film prostě přestane." (25.09.2023)

Neznesiteľne sentimentálny, a k tomu azda i mimoriadne zablatený, či dokonca povedzme aj naprosto gýčovitý, taliansky titul, a to teda konkrétne od len ranného autora - Michelangela Antonioniho; s akýmsi ústredným predstaviteľom Steveom Cochranom, ktorý na mňa zvyčajne pôsobil, ako nejaké <herecké drevo,> čo ešte vskutku súčasne umocňoval i akýsi pocit naprostej beznádeje s titulným Výkrikom, ktorý sa predsa nakoniec na krátky okamih určite objaví, ale až v zaujímavo prevedenom finále, ktoré so mnou akosi silne zarezonovalo; A veľká škoda, že tomu tak nebolo aj tesne predtým, keď som s vysokými očakávaniami postupne sledoval určitý, resp. najmä kočovný spôsob života zo strany hlavnej postavy - Alda, ktorý sa na samý úvod najprv totižto dozvedá šokujúce informácie, ktoré totálne zamávajú s jeho doterajším spôsobom existencie, čo bol v podstate i ústredný leitmotív naprieč úplne celým dianím, smerujúcim kamsi AŽ ďaleko do neznáma...🤔 • Sprvoti som si veľmi sľuboval, že ma dané spracovanie hodne osloví, no pravý opak bol však pravdou, akoby to skrátka ani Michelangelov rukopis vôbec nebol, čo je značný 👎. • Ani tieto talianske fešandy to nijako extra zvlášť zase nespasili [Alida Valliová bola mimochodom oveľa atraktívnejšou vo Viscontiho Vášni]; naozaj strašne slabučký scenáristický kredit, ktorý voľaktorí asi zabudli plne dobiť! (22.05.2024)

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity. (25.08.2007)

Antonioniho začátky, stejně jako u většiny italských modernistů, spadají do neorealismu. Řada neorealistických scénářů z kraje 50. let vyšla z ruky tohoto filmového vizionáře. Ale Antonioniho režijní rukopis šel dál. Svou cestou. Film VÝKŘIK nese zjevné znaky neorealismu. Život chudého venkova, snaha o autenticitu. Ale neorealistický film to není. Ta doba již byla překonána. Psychologické pojetí problému a téma odcizení nechává pocítit Antonioniho hlavní téma existencionalismu, které následně dokonale rozvinul ve své tetralogii citů. Nekonečné bloudění člověka světem, který pro něj ztratil význam. Ztráta existenciální podstaty (Důvodu, kterým si člověk odůvodňuje svou existenci) je zde pojata jednodušeji. Jednoduchá interpretace bezvýchodné situace skrze myšlenkově jednoduššího člověka nabízí i jednoduché rozuzlení. Obžaloba moderní společnosti vystupuje již zde. Téma smrti jako jediného východiska je ateistickému existencionalismu vlastní. Přesto v pozdějším Antonioniho díle se neobjevuje. Povahově a intelektuálně složitější postavy totiž svádí těžší vnitřní boje a hledají jiná řešení, ačkoli jsou ve stejné bezvýchodné situaci. Tento boj, který vede k postupnému zhroucení a rozkladu osobnosti, je nejlépe dotažen asi v ČERVENÉ PUSTINĚ. To už je ale píseň let následujících. 84% (08.08.2011)