Orphan

Tak dobrý nápad na pointu by rozhodně zasluhoval lepší provedení než zdejší rodinnou (ne)idylku s tupě se chovajícím stádem dospěláků a nulovou atmosférou. A když už ne lepší, tak každopádně aspoň kratší. Zatímco první hodinu to ještě funguje výtečně, tak v závěrečné půlhodině se to postupně potácí od jednoho směšného klišé ke druhému, aby se to v posledních deseti minutách stalo regulérní parodií všech špatných žánrových klišé. Nechtěnou parodií nutno podotknout. PS: Český remake se přímo nabízí, i hlavní představitelku bychom již (!SPOILER!) měli. (11.10.2009)

Musím sám sebe pochválit. Já totiž režiséra španělského původu Jaume Collet – Serru po remaku Domu voskových figurín rozhodně neodepisoval. I ten vznikl pod ochrannými křídly společnosti Dark Castle. Ta vyprodukovala už slušnou dávku hodně nepřesvědčivých hororových thrillerů (Gothika, Loď duchů), tentokrát má ale našlápnuto k solidním číslům. Režisér hned od začátku mnohem lépe pracuje s budováním charakterů i samotné atmosféry. Manželství Kate a Johna prošlo řadou zkoušek. Tou nejbolestivější byl potrat holčičky, na kterou se oba těšili. Kate sáhla po flašce, John po lákadle nevěry. Adopce má rodinu, jejíž součástí je i syn Daniel a hluchoněmá dcerka Max, opět dostat do harmonie. Jenže ušlechtilá a velmi inteligentní holčička, která má na první pohled chování princezny, uvnitř skrývá opravdové terno zručné manipulátorky. Černovlasá potvůrka naštěstí nepatří mezi ty mimózní holčičky z japonských předělávek. Tahle má totiž neuvěřitelný tah na bránu, což Kate i jeden nevinný holub velmi brzy odhalí. Zvraty, které se postupem děje dostávají na povrch, jsou naštěstí z těch povedených, nepředvídatelných, stejně jako pointa. Sic není nijak geniální, ale divákovo srdce potěší. Španělský tvůrce si zaslouží pochvalu zejména za odvahu, s kterou do projektu šel a za inteligentní ražení, které neuráží diváka. Jako vždy okouzlující Vera Farmiga a přesvědčivá Isabelle Fuhrman pak svým herectvím vtáhnou do děje, z kterého i přes svou relativně přepálenou délku nejednou zamrazí. (06.01.2010)

Já, klasická nehororka jsem podlehla výzvě a dala jsem Orphan, která mně byla navržena s vědomím, že moc nevydržím. Ale já jsem tu zlatou a hodňoučkou dívenku Esther sledovala až do konce i když se přiznávám, že pár momentů jsem viděla se zavřenýma očima, brrr, fuj. Isabelle to ztracené kotě zahrála excelentně i když bych asi po pár situacích začala větřit jako její adoptivní matka, že tu něco nehraje a nedala na flegmatického, laxního taťku, kterému to došlo skoro až na konci. Výborný film, tohle ještě zvládám, dál už bych asi nešla. (04.01.2016)

SPOILERY! „Hovorili ste, že s ňou nie sú problémy.“ – „Nie sú. Problémy majú ľudia okolo nej.“ Zo začiatku som sa nechal s chuťou unášať príjemne pomalým tempom, atmosférou rozčľapkanej zimy, sústredenými hereckými výkonmi (Peter Sarsgaard), klavírom a psychologickým príbehom o poničených rodičoch a ich adoptovaných deťoch. Bohužiaľ, scenár sa čoskoro nečakane zvrtol (v Columbovi sme tiež poznali identitu vraha od začiatku, ale tam to fungovalo) a postavy začali jednať ako stovky iných postáv v stovkách iných psycho-hororoch. Tvorcovia ma chytili až ku koncu, keď Karel Roden povedal do telefónu vec, ktorá na mňa mrazivo zapôsobila a povedal som si „fuj, teraz by som určite nechcel byť v koži hrdinov“ (tento zvrat mi pripomenul pamätnú vetu Dr. Housea „Milí rodičia, vaša dcéra má gule.“). Ale to už bolo neskoro. Na to, že produkovali Susan Downeyová, Joel Silver, Robert Zemeckis a Leonardo DiCaprio, slabé. Diváci ale boli spokojní a komorný film za 20 miliónov odmenili celosvetovou tržbou 78. (31.12.2010)

To byla zase jednou hra na moje nervy, panečku. Přitom to začalo tak nenápadně a poklidně (teda nepočítám-li hned tu první scénu), idylka, hodná chytrá holčička Esther, sympatičtí rodiče i sourozenci, až se mi nechtělo věřit, že se to fakt nějak zkazí. A ono jo! Esther se během půl hodiny promění z docela roztomilé holčiny na mrchu, které byste nejradši vrazili krumpáč mezi oči, a psychoteror může začít. Mimojiné mě na filmu zaujalo, jak se zde vytváří napětí - režisér často a opakovaně budí dojem, že přijde nějaká lekačka / mrazivá scéna / zvrat - a ačkoli to doopravdy splní málokdy, pro udržení a zvětšení divákovy pozornosti to dělá mamutí službu. Na Jaumea Collet-Serrau, jenž má na kontě průměrný House of Wax, je tento vyzrálý psychologický horor takřka neuvěřitelným překvapením a velkým příslibem do budoucna. Horror movie of the year (09.10.2009)