Normal

Český filmársky eklektizmus, kde sa napätie hojdá na hojdačke a 20 minút pred koncom z hojdačky spadne, pridruží sa trochu nudy, zachraňujú to obrazy, lyrika a Pavel Gajdoš. Na Kňažka sa výborne pozerá, dobre sa počúva, išli z neho stoický klud a sebakontrola, nie úchylnosť a zvrátenosť, ale to bol zámer...najviac zapôsobili obrazy, kamera, vlastne celkový vizuál a do toho všetkého Ševčíkova odvážnosť výjsť s niečim novým do mediálnej reality. (19.01.2010)

The Silence of the Content, aneb Julius Ševčík v zajetí filmových –ismů a vlastních artových ambicí. Chápu, že i formou se dá bůhvíco sdělit, ale tahle byla tak zahleděná do sebe, že na to neměla čas. Škoda, protože Kňažko vypadal, že by na svých bedrech utáhl ledasco. Když kvičel jak dvojitě píchané prase, měnila by z něj spodky i agentka Starlingová.. (19.03.2018)

Kombinace humanistického poselství a křečovitá snaha o filmové umění, může být něco horšího ? Ano, může ! Po skončení filmu Normal jsem se běžel dívat na kvalifikační fotbalový zápas Česko - Slovensko a krom již tradičně trapnýho výkonu našich reprezentačních primadon, jsem díky české TV Nova byl nucen poslouchat nadšenecký kecy slovenskýho komenátora. Takové trojnásobné ponížení v jeden den, během několika málo hodin mnou natolik otřáslo, že když jsem psal smsku jedné nejmenované slečně se žádostí o rande, radši jsem sám sebe rovnou odmítnul. (02.04.2009)

Tsuna by měl radost, evropský rakovinotvorný art, který na rozdíl od jiných českých projektů vypadá opravdu evropsky. Škoda hrozných dialogů, přestože Kňažko a spol. mají charizmatu na rozdávání, neutáhnou to. Kdyby se to nebralo tak smrtelně vážně, bylo by to jistě lepší, protože k černohumornosti alá Herz to přímo vybízí... (27.03.2009)

Při sledování jsem měl pocit, jako kdyby byly na plátno promítány části filmů 30. let 20. století, především amerických filmů noir (Marie), německého expresionismu (Kurten) a francouzského impresionismu (Justus), dabovaných do češtiny a obohacených o zvukovou složku. Po skončení jsem si říkal, že se už nemůžu dočkat, až to uvidím znovu a budu si dělat poznámky, protože takhle formálně propracovaný a do nejmenšího detailu promyšlený a v "odkazování se" důsledný film tady dlouhou dobu nebyl. Nejde přitom o formální nápodobu, která má co říct i dnes svým příběhem, jako tomu bylo u HLÍDAČE Č. 47, ale právě stylem. Ale co já vím o úpadku hodnot, o tom, co je normální a co už překračuje hranice šílenství a jak "zrůdy" formuje společnost, která není schopna vystoupit ze své maloměšťácké pohodlné "škatulky"?_____ Fascinovalo mě, jak precizně je vyprávění rytmizované "přípravou na řeč před soudem", že impresionistické pasáže, které se zdály být flashbacky, se vyjeví jako flashforwardy, a že ve vyprávění o zkaženosti lidí žijících v moderní společnosti je nahlíženo na věc z více pohledů, protože vedle vzpomínek vraha vzpomíná i vrahova žena a advokát, jehož dopisy rodině celým dílem prostupují. Ze stylistického hlediska drží vše pohromadě a nic se navzájem netře, naopak se poukazuje na to, jak roztříštěný je časoprostor a jak vychýlené a subjektivizované jsou pohledy postav, které se uchylují ke svým vlastním mentálním projekcím; kompozičně je velice důležité umístění postav v záběru podle jejich morální ušpiněnosti, nezaostřování, rozmazávání kontur v pozadí vyjadřuje jejich vnitřní proměny zvnějšněné stylem, "wong kar-waiovské" snímání z poza prosklených ploch, prostřednictvím odrazů v zrcadlech ad. zase izolovanost od okolí._____ Pokud dokážete odhodit očekávání na základě upoutávek a propagace vůbec, máte nakoukáno a načteno a umíte ocenit umělecký přístup ke starým stylům a trendům, které jsou oprašovány za pomocí moderních prostředků, a máte v oblibě Fritze Langa, Wong Kar-Waie či Davida Lynche, nebudete zklamáni. Ti druzí ať si klidně zůstávají povrchními ignoranty, kteří po filmech dětinsky chtějí, aby jim vyprávěl příběh, mohli se ztotožnit s postavou a pociťovali emoce. Sběhlejší divák totiž ví, že takoví jsou oněmi nenormálními "zrůdami". (26.03.2009)