Rozervaná objetí

Horká španělská krev s doplňky. Předčítač vizuálních úryvků, tvůrčí poetiky, vytržených z dnů a nocí minulosti, chycených do lůna smyslného zámotku. Nažehlený mýdlový melodram rozpouštějící sebe sama v pozlátku vyšší živelnosti s nadhledem omamného afrodiziakálního chóru. Vzruch, smyk, karikování i transfúze zbožňovaných, sladkobolných a domýšlivých telenovel "z masa a kostí." Magdalena - krásná panna v neklidném trojúhelníku potřísněném pastelovými obrazci. Obrazci, které se kochají inspirací dálek dramatické svůdnosti, ohnivostí žáru všespalující divoké lásky a zhoubného hněvu. Nechte se vést krůčky času posledních milostných něžností. Stačí jen vztáhnout ruku a pospojovat na první pohled neslučitelné. Almodóvarova pochutina kořeněná zásadami stylové filmotéky navléká jednotlivé korálky časově proměnlivé interakce, pronásleduje poutavostí a otevírá zásuvky potřeby objetí milenců, které nemůže být roztrženo. Čas na nevěru v lovecké sezóně, čas na něhu bez záruky. Penélope Cruz jest zlatým hřebem programu, kráskou v nesnázích - milenkou v majetku obstarožního netvora, rozvernou filmovou divou na vysokých kramflecích poctivé elegance Audrey Hepburn, rozdováděnou donou v posteli s nebesy. Hlaď mě toužebnou vášní, přiviň přitažlivostí svého charismatu, zulíbej mě chutí a vůní svého já. Seznamte se... (23.11.2014)

Tento film se dá vnímat několikerým odlišným pohledem. Může být v divákových očích rozvleklým thrillerem, romantickou klasikou, dramatem vášně, jednorozměrným okouzlením nezaměnitelným španělským koloritem. Zdá se mi, že při bližším pohledu byl nebo mohl být ovlivněn či tematicky souvisí s jiným dnes méně známým Antonioniho filmem IDENTIFIKACE ŽENY. Silná biografická nota, která u Almodóvara v žádném případě neznamená doslovnou ilustraci vlastního života nebo řešení si vnitřních problémů, jako tomu bývalo např. Felliniho či Bergmana, ale spíše stopování dojmů a prchavých záchvěvů bouřlivých španělských dějin minulého století, které režisér i scénárista v jedné osobě zčásti přímo zažil, ale také zaznamenal ve vzpomínkách širší rodiny či přátel a známých. Někudy tudy postupuje cesta pochopení možného skutečného smyslu tohoto bouřlivého romantického dramatu vyhrocených retrospektiv. Polovina devadesátých let bylo dobou postupného generačního vymírání bunkru, tj. zbytků frankismu, jako společenského tématu i hodnotové orientace rychle se obnovující španělské občanské společnosti. Hlavní postava, režisér, který tragickou nocí přichází o vše, je doslova vklíněn do svého životního údělu, lásky, bezuzdné a vášnivé, hlubokého vztahu, který pohlcuje celý jeho život, jakkoliv jeho budoucnost je nejasná; oslepnutí znamená i přervání jeho dosavadního "života v obrazech" a omezení na scénáristickou, paběrkující tvorbu, která stačí na obživu a faktické živoření-zoufalství a rezignaci. Vše mění zpráva o odchodu jeho smrtelného nepřítele a objevení se jeho syna. Čtrnáctiletá mlha pomíjí, nejasnosti, které ho obklopovaly, se vyjasňují. S nimi se projasňuje i neorganicky přervaný Blancův vztah k herečce kontroverzních kvalit a blízké ženě. Znovu se otevírá možnost tvorby symbolizované setříháváním dotočeného, avšak výrobně nedokončeného filmu. Slabé nebo kontroverzní místo tohoto díla je právě zde. Banalita námětu je i současně jeho silou, silou míry tvůrčího vkladu i obsahu, který s ní splývá. Skvělé herecké výkony, jimž vévodí patrně nejlepší španělská herečka současnosti Penélope Cruzová, jsou doprovázeny dalšími srovnatelnými kreacemi herců u nás naprosto neznámých, ale proto ne menších (Blanca Portillo jako hrdinova nejbližší spolupracovnice, Lluiís Homar jako hlavní mužská postava Mateo Blanco-Harry Caine, Jose Luis Gomez jako záporák Ernesto Martel). Přesvědčují podle mého názoru o druhé, pozitivní možnosti, o tom že Harry Caine zemřel a naopak Mateo Vlanco vstal z mrtvých. Almodóvar tu přibližuje jakoby mimochodem mnohé z tvůrčí kuchyně moderního umělce-dramatika i režiséra. Sytá filmová řeč, vynalézavá kamera krajinných horizontů i milostných intimních scén, plných vášnivých objetí, to vše přervává vazby, které daly název filmu. I rozervané lze spojit. I tak je možné charakterizovat poselství tohoto nevšedního díla. (05.09.2009)

Nevím, jestli u mě ještě pořád přetrvává okouzlení z Volver, nebo měl Almodóvar protentokrát obětovat své potěšení z adorace Mony Leny ve prospěch veřejného blaha z příběhu. Penélope střídá jména, postavy i pozice, Lluís Homar má zamrzlý nejen pohled, ale i úsměv, a zbytek nestojí za řeč. Zápletka „milostný x-úhelník, verze 15 3578“ nepřináší nic, co bychom už x-krát neviděli, žádné překvapení se nekoná. Jak už tu zaznělo, nadprůměrný díl odpolední telenovely, ale slabý odvar Almodóvara. (28.07.2016)

Mám pocit, že bych před tímhle filmem měl pokleknout. Scénář je plný motivů jako rozevřená náruč, ovšem režie všemu dokázala dát řád a uhníst propletenec příběhů, které jsou stejně tak logické a ze života, jako originální, neopakovatelné a osobité. Herci hrají, jako by to měla být jejich poslední role v životě, a nikdy nelze s určitostí odhadovat, kudy se bude vyprávění ubírat dál. Až do posledních minut přicházejí stále nová odhalení a pointy. (07.10.2012)

Jelikož se v poslední době koukám snad už úplně na cokoliv. Tak mě nemohlo minout ani španělské drama. Ze španělské filmografie jsem měl možnost vidět velice kvalitní horory. Rozervaná objetí na mě působí jako poslední ostrůvek pravé nefalšované poctivé filmařiny. Pedro Almodóvar bude zastánce starých dobrých časů, který jistojistě odmítá současnou hollywoodskou produkci. Ani se mu nedivím, když má navíc režisér k dispozici Penélope Cruz. Ta překvapí několika docela odvážnými scénami. Film ovšem neoplývá nikterak vydařeným závěrem. Dozvíme se čí je kdo otec, kdo za co může a padla. Trošku uspěchané řešení. (08.11.2010)