Dárce

O tomhle filmu se nedá říct, že se na něj člověk dívá, u tohohle trpí. Jak se objeví adolescenti, už to ve mně probouzí červený alert. A jak se začnou chovat jako v mnoha podobných puberťáckých filmech, kde mladé zařazují do různých skupin podle jejich naturelu, už je jasné, že je něco špatně. Dokonce to chvílemi připomíná Loganův útěk, ale ta linka se starými tady není tak drsně podaná, přece jen rating je rating, a dospělí na tohle nepůjdou, leda by trpěli demencí nebo podobně příjemnými chorobami mozku. Na konci jsem dokonce fandil zastáncům černobílého a poklidného světa, oproti tomu sice barevnému, ale chaosu, který vlastně nic až tak pozitivního nepřinesl. Rozvrácené rodinné vztahy možná. Navíc mne posléze začalo zajímat, jak žil svět jinde, než na té stolové hoře, proč sníh, proč koledy, kde jsou ostatní apod. Chápejte, celé to má takové směrování jako film o kosmonautech, kteří přistanou na cizí planetě, neprozkoumají ji, ale řeší mezi sebou psychologicky důležité okolnosti, jako časový rozvrh posezení na WC nebo kdo bude šéfem lodní knihovny. Aby v posledních minutách filmu se přece jen po dramatických okolnostech, kdy se lodním knihovníkem stal ten nejmladší a nejméně zkušený nýmand, rozhodli pro průzkum planety a objevili najednou mimozemské město - a dost, konec filmu, podstatný byl ten knihovník. Nic myšlenkově zajímavého, nic pořádně kontroverzního na téma utopie. Hvězdička za Jeffa. Mladík hrál pitomce, i když věděl, že je jiný - ale pokaždé ho to udivilo. (23.07.2015)

"Když dáte lidem možnost volby, vyberou si špatně." O pilulku či injekci zbavující emocí se ve filmech zakopává čím dál častěji a z mýho úhlu pohledu čím dál nudněji. Nicméně jsem to přežil, ale kdybych si někdy musel zvolit mezi černobílým a barevným světem, tak si to půjdu asi tak na sto let rozmyslet do lesa, abych neučinil nějaký unáhlený rozhodnutí. Jelikož mi však v současný době nikdo na výběr nedává, tak se nyní svobodně vrátím ke svý rodinný jednotce, budu se přesně vyjadřovat a radostně čekat na slavnostní vyřazení. (18.02.2015)

Má to být neakční scifi plné otázek a alternativních řešení/nekonvenčních přístupů, ala Gatacca. Zároveň to má být vícevrstevnaté, epické a emocionální ala Atlas Mraků. Bohužel to ve finále je spíše atlas braků, přičemž zde nefunguje prakticky nic, ani huhňavá angličtina jinak převážně charizmatického Jeffa Bridgese. Tolik ponteciálu a zajímavého matroše šlo vniveč kvůli rutinérské režii, kde herci nemají co hrát a vizuál nemůže vyniknout. A jestli tohle mělo být jen o emocích, tak je to fatálně vedle. Nemá smysl ani řesit šílené lapsusy v logice a scénáristické díry velké jako ementál. Noyce dostal v Salt šanci, kterou v Giverovi zahodil. Ale věřím, že pro široké publikum které má nakoukáno na poli scifi kulové a Slunce Seno mají jako kulisu při žehlení - pro dotyčné to nepochybně bude neco neobvyklého. (17.02.2015)

„Uvažuju, jestli se mám omlouvat za to, co jsem udělal. Nechám to rozhodnutí na vás.“ Děkuju hlavnímu hrdinovi, že to teda nechal na mně. A ano, myslím si, že by se mně měl omluvit, ale především mi dluží omluvu tvůrci. Tenhle film je totiž čiré zlo a těžce snesitelné utrpení. Dárce je naprosto nezáživný, plný patosu, kýče, pokrytectví, naivity, klišé, citového vydírání publika, falešnosti, zjednodušování, vymývání mozku, protiřečení si a nebezpečné manipulace s divákem (resp. jeho myšlenkami). Hlavní hrdina je rozmazlený, znuděný, nezodpovědný, přehnaně zvědavý a hormony zcela ovládaný spratek, o kterém se nás tvůrci snaží přesvědčit, že je statečný, milující, něžný, obětavý, starostlivý a především, že mu „prostě“ musíme fandit, mně byl však maximálně odporný. Což platilo i u ostatních jedinců s výjimkou „záporačky“ Meryl, jejíž postava byla asi jediným člověkem, kdo v tomhle směšném sci-fi světě neprošel lobotomií. Na druhou stranu být zde odlišným miminem je hotové požehnání, protože pokud vás nestihnou „uvolnit“, narostou vám žábry, stanete se odolným vůči mrazu a vůbec nezničitelným (ne, já zapomněl, Gabe byl výjimečný, měl totiž skvrnu a chápal i ve svém věku a stavu, co to znamená, když mu někdo řekne, že ho miluje, ehm). Z žánru nefungoval žádný včetně té nejstupidnější a co (nejen) do zničení přátelství s Asherem dosti sobecké romantiky („Chtěl jsem to s ní sdílet. Ne vše, jen dobré věci. Byla chyba to chtít?“). Postupně byl pro mě film čím dál drsnějším znechucením, utrpením (jen chvílemi se mi podařilo dosáhnout apatie) a každou minutou jsem měl větší problém ho dokoukat, což se mi podařilo jen díky mé sadomasochistické úchylce dát všemu šanci od začátku až do konce (tedy pokud neusnu…jakože Dárce by mě pronásledoval určitě i ve snu). Nenapadlo by mě, že to někdy napíšu, ale zlatá (tematicky víc než podobná) Divergence. Za technickou stránku dávám hodně milosrdnou 1* a doufám, že mi tuhle vzpomínku někdo hodně rychle vymaže z hlavy. (06.02.2015)

The Giver pracuje na poli vizuálneho stvárnenia sveta prechodmi medzi čiernobielym a farebným videním sveta takmer až art prostriedkami. Ďalej poteší výpravou, ktorá nie je megalomanská a je príjemne retro. Otvára nejaké existencionálne otázky, ale tu sa už dostávame k záporom filmu. Nesmela by to byť jasná teen záležitosť, aby tieto otázky dokázali byť servírované nejednoznačne a menej doslovne. Jednoducho sa na konci ukáže, kto má pravdu a vec je vybavená. Zápletka je samozrejme echt prevarená, viac však vadia logické nedostatky, vyplývajúce z deja. Jonas má cestu príliš jednoducho dláždenú scenáristickou vôľou doviesť všetko do zdárneho konca. (28.10.2015)