John Carter: Mezi dvěma světy

Stejně jako je tomu v knize, tak i zde se fantasy snaží přetlačit všechny sci-fi prvky, čemuž rozhodně kvituju, jsem totiž spíš na space operu, než nějaké hard core sci-fi. Můžu tedy s klidem říc, že se to povedlo. Svět Marsu překonal všechny mé nejdivočejší představy a dokonce i mé obavy. Dokonce i ten Taylor Kitsch, který vypadá jakoby by vyskočil z Brávíčka, to nakonec docela zvládl. A to říkám přesto, že jsem od prvních zpráv o natáčení bytostně chtěl do role Cartera původně zamýšleného Jona Hamma. Co se vůbec hereckého ansámblu tohoto filmu týče, všiml jsem si, že polovina se našla v seriálu Řím. Jmenovitě přímo Ciarán Hinds, James Purefoy a Polly Walker. Nicméně princezna Dejah Thoris vytlačila z mých vlhkých snů Galadriel a plakát Tharka Tars Tarkase vyměním za toho modrého na'viijského poddruha Jakea Sullyho. Děj filmu má své tempo, které nenudí, naopak, scénáristé zde ukázali, jak si bravurně poradili s tak obsáhlou látkou jakou jsou knihy o Johnu Carterovi. Spíš bych dokonce byl pro jisté zvolnění a rozdělení filmu do dvou obsáhlejších částí, jak je tomu koneckonců zvykem. 3D bylo naprosto úchvatné, úplně pomohlo zapomenout, že kromě několika lidských postav je vše kompletně animované. Říká se, že ve filmu lze najít mnoho jiných prvků, jakoby zcizených z jiných slavnějších předchůdců. No, nevím. Kdo to tam chce hledat, najde to tam. Já se ale nechal unášet bravurně zvládnutou fantazií plnou velkolepých akčních scén, atmosférických výjevů, humorů a příběhových zvratů. Sotva bych našel něco, co bych filmu mohl vytknout. Snad více krve, více usekaných končetin (v připadě Tharků by to určitě problém nebyl - ho ho ho) a více 3D vychytávek na divákovo oko, ale to jsou jen taková vrtošivá přání, na která snad dojde v nějakém dalším zpracování. (13.04.2012)

Zatímco kapitán z Virginie pendloval mezi třetí a čtvrtou planetou naší sluneční soustavy, já se ocitl mezi světy bdělosti a útlumově-relaxační fáze, nejen na Barsoomu též známé jako spánek.. Rádoby epické sci-fi o svalnaté bleše na Marsu šlo nálepce kasovního propadáku svou urputnou jalovostí celou dobu naproti. Když se totiž vousatý brak pokryje slizem producentské family-friendly sterility, nedá se ani nic jiného čekat. Nu což, strejda Disney spočítal ztráty, popadalo pár hlav a jede se dál.. Nějaký přínos? Shadwell si běžel do drogérky pro samoopalovací krém a při pohledu na Stronga našli Ridleyho inženýři inspiraci k designu Engineera.. (15.08.2014)

Space Opera, aká nemá obdoby. Prastará klasika scifi žánru, ktorá ovplyvnila knižný a neskôr aj ten filmový svet pritom rozhodne nie je tak detská a naivná ako sa môže zdať a vyniká striedaním odľahčených a vážnejších nálad podľa potreby či nepolopatistickým dávkovaním informácií pre diváka. Aj ten nie úplne chronologický vývoj deja slúži príbehu a zo záverečnej pointy aj zásluhou fantastického Giacchinovho soundtracku žmýka maximum, pričom emócie fungujú aj v iných kľúčových scénach. Že John Carter prepadol ma vlastne vôbec neprekvapuje, ale veľmi ma teší, že som aspoň jedno dobrodružstvo mohol zažiť s ním. I keď nie je zďaleka pre každého, ja som sa v ňom našiel. (29.05.2012)

Proč muselo Dejah Thoris hrát tak šílené prkno? :-( Ale popořadě... moc, moc jsem se bál, jak tahle nádherně košatá, naivní, a přitom silná knižní předloha dopadne. Naštěstí, scénář mě celkem uspokojil. Navíc NENÍ zhovadile patetický, ani polopatický, tedy nepřizpůsobuje mě nejtupějšímu potenciálnímu divákovi. Nevnucuje mi nějakou trapnou režisérovu agitaci, hurá. Vizuální efekty se až na řadu přemrštěných (doufám naschvál) rekvizit dost povedly. Hudba byla místy přestřelená (je špatně, když koukáte na film a řeknete si "jemináčku, ta hudba ale šlape kočce na ocas" - má vás vtáhnout do příběhu, ne z něj vytrhovat)... no ale dejme tomu. Co bylo ovšem slabší, to byla část hereckého pojetí. Herec s velkým egem se pozná tak, že nastoupí na plac, zatne všechny svaly, natočí hlavu, vytřeští oči a začne místo mluvy s partnerem hřímat repliky, aby bylo vidět, že za ty prachy něco HRAJE... Kdežto velký herec se naopak pozná tak, že se poddá roli, vzdá své osoby, a nekoukáte na herce, ale na postavu, kterou hraje. Naštěstí v sobě tohle trochu měl hlavní hrdina, s vedlejšími (až na Purefoye) to bylo dost zlé. Je smutné, že většina lidí hrála hůř než animovaní marťani. Zpět k Dejah Thoris -- to se nepovedlo hodně, měli najmout nějakou herečku. Ale aspoň to nebyla anorektička nebo vyfotošopovaná modelka, ale přirozeně mírně hezká ženská, které dali šmrnc. (07.03.2012)

Hollywood je místem neomezených možností a nejbizarnějších střetnutí. Kovbojové a vetřelci moc nevyšli, inu, proč na diváky nezkusit Manekýny a bílé opice… Velkým plusem tohohle nepřiznaného remaku Tureckých Hvězdných válek je schopnost sebeironie v zárodečném stavu. Vtípky na vlastní účet problematizují (ovšem nevylučují) přijmutí pozice bytosti intelektuálně vysoko čnící nad předkládaným brakem. Neustálé zajímání Cartera je pro každý případ shozeno hned zkraje, hrdinova neznalost nového prostředí tvůrcům umožňuje situovat jej na úroveň marťanských batolat a „rozskočným“ akčním scénám vzhledem k vysoké technické úrovni spíše prospívá, než ubližuje, že Stanton používá živé herce, jako kdyby šlo o animované postavičky. Ze stejného důvodu je nejzábavnějším „hrdinou“ nepřetržitě naspeedovaný, půltunový čokl. Načasování zlomových okamžiků důsledně podle příručky pro začínající scenáristy, prkenné herectví a fast foodové filozofování s prosvítající snahou ospravedlnit masové vraždění (jaképak cavyky, když jde o dobrou věc a chudáka bijce pohání osobní trauma) současně lehko poslouží jako munice těm, kdo považují současnou žánrovou kinematografii USA za zlo srovnatelné s vybitím bizonů a vymyšlením Facebooku. V důsledku se střídavě můžete bavit tím, jak si film uvědomuje a neuvědomuje svou hloupost. Po pravdě, nenacházím dostatek racionálních argumentů, abych z nich mohl vytvořit štít k odrážení připomínek těch, kdo budou Johna Cartera považovat za slaboduchou slátaninu. Ty dvě hodiny velkolepé zábavy a vzpomínání na četbu dobrodružných klukovských románů z dědečkovy knihovny mi už ale nikdo nevezme. Také díky nostalgii jde protentokrát stranou nelibý pocit z informace, že něco tak průzračně pokleslého muselo stát 250 milionů dolarů. 80% (07.03.2012)