Mezi vlky

Svoje chvíle to mělo. Vití vlků v lese má grády, přelez přes propast je těžkou zkouškou všech akrofobiků, pár krvákových scének potěší, atmosféra "ledu, sněhu a pustiny" je působivá, sem tam se povede pěknej pohled na zasněžený panorama. A Neeson se svým herectvím a hlasovým spektrem sakra výraznější, než všichni ostatní. Zdejší banda jsou nudný tataři, co se předhání ve výbuších vzteku, vyprávěním dojemných životních příběhů, sebeobětováním a haluškách. A vlci... Lepší by asi bylo, kdyby jen řvali v lese. Když totiž přijdou do záběru, vypadaj jako lepší odvar tvajlajtovskejch mluvících vlkodlaků, až člověk jen čeká, kdy alfa samec při příchodu k ohni řekne: "Nazdar, jak to jde?" A vyloženě na facku je stupidní linie s flashbacky na Neesonovu ženu, to radši čučet, jak se černoch budí ze sna a brečí nad mrtvou sestrou. Není to ten film, co jsem původně CHTĚLA vidět (něco jako The Edge s vlkama a bez Hopkinse), ale jednou se na to koukat taky dá. (03.10.2012)

Havárii letadla přežije s různými šrámy na těle sedm týpků – těžaři a chlápek z bezpečnostní služby na ropné stanici, který likviduje na dělníky číhající čtyřnohé potvory. O vlcích tak ví své a i díky němu skupinka přeživších neřídne rychleji. Jenže než se stávají postupně masem na porážku, snaží se u ohýnku klábosit o životě, smrti a o tom, kdo na ně „tam venku“ čeká. Liamu Neesonovi, který tu opět hypnotizuje pohledem, to ještě možná věříme, ale bandě lehce zaměnitelných dělníků nikoliv. Navíc skutečně zajímavých scén, kdy těžaři soupeří s vlky, s drsnou přírodou i mezi sebou, je trestuhodně málo. Když pak na řadu přijdou pokusy o prohlubování vztahů, je „všechno“ špatně. Kdyby se tvůrci drželi pouze nerovného boje mezi přeživšími a krvelačnými bestiemi, dopadlo by to lépe. Jenže to by za kamerou musel stát někdo jiný. Ani A-Team, ani Sejmi eso, natožpak scénář k filmu Hrdost a sláva – Joe Carnahan je známý nespoutanou akci s přešlapováním zdravé míry. Hlavně ale, což se potvrzuje i tady, je stále velmi nevyzrálým tvůrcem. Když v dálce vyjí vlci nebo se objevují jejich ve tmě zářící oči, divák musí smeknout. Když ale cpe drsným chlapům do huby neuvěřitelné žvásty a hlavního hrdinu se nám snaží přiblížit neustále se opakujícími flashbacky na milovanou ženu, tak je zle.. škoda, těšil jsem se hodně!! (20.03.2012)

Aniž bych blíž tušila, o čem to je, aniž bych si pamatovala přesný název a jen s tím, že v názvu jsou vlci, a s upřímným přesvědčením, že hraje-li v tom Neeson, bude to výborný film, jsem se chystala při návštěvě u rodičů kouknout na "Mezi vlky", když už to příhodně běželo v televizi. Ten večer běžel na jiném programu jiný vlčí film (shodou okolností ze stejného roku), a to "Město vlků". Než jsem si před filmem uvařila čaj, mamá přestaly bavit reklamy (a proto nadále bude muset skleničky leštit, místo aby je za ni vyleštil Mr. Propper) a přepínala. Přepínala tak dlouho, až narazila na "Město vlků" a v něm uvízla na celý večer a já s ní. Omyl jsme poznaly vcelku rychle, ale už jsme to dokoukaly. Tam byli místo vlků husky, tady místo vlků byli digi mutanti, jedni i druzí se chovali divně. Nenávidím zimu jako roční období, nenávidím sníh, tady jsem trpěla jak zvíře, sníh za okny, sníh ve filmu, nabídnout mi u toho někdo sněhové pusinky, asi mu je skrz zadnici nacpu do nosu. Pokud už se člověk má ocitnout někde ve sněhu, je rozhodně lepší mít housera než vlka. (25.01.2016)

Mé první setkání s filmovým rokem 2012 asi nemohlo být lepší. Překvapivě syrový survival z nehostinné Aljašské divočiny má nečekaně blíže spíše k dílům od Terrence Malicka nebo Wernera Herzoga, než k jiným subžánrově blízkým kouskům jako Přežít či Na ostří nože. Liam Neeson jako alfa samec smečky přeživších působí díky svému charisma i jako alfa samec celého hereckého ansámblu a The Grey potom působí, jako by mu byla role Johna Ottwaye napsána přímo na tělo (SPOILER: navíc, když si připomenu vzpomínkové sekvence s manželkou, tak jsem si tím skoro jist). Marc Streitenfeld mě pak ke konci svým melancholickým, poklidným, nepřítomným a emocemi nabitým hudebním podkresem donutil tu slzu ukápnout. (11.03.2012)

Takovej pohodovej chlapskej outdoor, doletěli, zakempili, láhev Jacka otevřeli, vo bohu porozprávěli, vo kurvách, vo dětech, no a občas někoho sežral vlk. Carnahanův pokus o drsné survival drama nemá podle mého nic společného s hororem, je to mnohem spíš režisérův pokus o vážné existenciální téma, které sráží zvláštní umělá pachuť digitálního "zla" a digitální epiky. Tomu filmu hodně sluší výprava, sluší mu Liam Neeson, sluší mu i Streitenfeldova lyrická hudba (klidně bych jí čekal spíš v severském filmu)... ale hodně mu ubližuje to, že Carnahan má tendence krutost a nemilosrdnost přírody dotahovat ad absurdum uměle: dovedu si představit, že jako syrové drama bez jediného digitálního doteku by tohle mohlo být brilantní téma pro Petera Weira. Snaha jít na maso a krev vyznívá u Carnahana do ztracena nikoli proto, že by byl málo efektní, ale spíš proto, že to s efekty zbytečně přehání. Dílčí věci mu neupírám. Úvod a závěr jsou silné jak medvědí krk. Ale snaha udržet dialogy nad hladinou patosu a prázdných proklamací zrovna dvakrát nevychází. Mezi vlky je film, který se snaží rozjet se zataženou ruční brzdou. Zároveň je to docela ironický obraz toho, že naše představy divoké přírody ohraničují hollywoodské filmy, Discovery Chanel a CGI efekty. Jenže Carnahan nám chtěl ukázat přesně to, co v těchto obrazech chybí (duchovní přesah existence vydané na pospas divočině). A nevyšlo mu to. Když jedna z postav řve: "vy nejste zvířata, my jsme zvířata", nemá pravdu. V tomhle filmu není zvíře nikdo. Proto v něm chybí byť jenom náznak fascinace něčím jiným než táborákovou metafyzikou. (16.03.2012)