Duel Frost/Nixon

Točí se mi hlava! To se stává, když člověk okusí věc o který se domníval, že mu nijak neublíží. Čeká, že to bude pěkný herecký pokoukání, že se přiučí (aféra Watergate= tenoulinký led, o němž prámálo vím a stydím se za to), možná, že si vytvoří i nějaký politický postoj a bůhví, co se ještě namane. Ale že budu sedět s rukama sepjatýma nad hlavou a pozorovat rozhovor, opakuju ROZHOVOR, dvou lidí, jejíchž život mě nedostává do varu (o jednom jsem navíc nikdy neslyšel) s takovým zaujetím a hlavně vážností, to jsem nečekal ani v tom nejdivočejším snu.__ Místnost ve které se duel odehrává je setmělá, žádná hudba, žádné rozptylující elementy. Jen oni dva. Atmosféra houstne, Nixon (fantastický Frank Langella) si otírá horní ret. Je ve varu a bez zbytečných keců řeknu, že já se štavím s ním. Frost (ještě lepší Michael Sheen) pokládá otázky (z prvu hodně směšný, později přitlačí na pilu), které rozhodují o ortelu prezidenta. Divák toužebně očekává odpovědi a taky doufá v to, že mu někdo přinese sklenici vody, jelikož má ze všech těch řečí sucho v krku. Hra pokračuje. Kamera se zběsile otáčí okolo hlavních aktérů, kteří se vzájemně hecují. Sakra, tak kdo vyhrál? Oba. Myslím. Frost dosáhl uznání, Nixon učinil pokání. Vzal ho někdo vůbec na milost, kromě prezidenta Forda? To film neřekně, zanechává vás samotného s vlastními myšlenkami. A to je dobře. Loučení ze zvuků Zimmerovo hudby je bolestivý, ale zároveň strašně uvolňující. Přicházíte k životu, váš zadek též. Teď se konečně můžete napít, ale pocit toho, že jste viděli mimořádný film, tak toho se nezbavíte nikdy. Točí se mi hlava! (09.04.2009)

Na film jsem se chystal s vnitřní nejistotou. Přecijen je to politické drama, které od začátku do konce dle mého názoru uspat prostě musí, ještě když do Evropana hučí informace, které mu jsou naprosto paf. Jenže. Duel Frost/Nixon má tak silný vnitřní náboj, že veškeré názory na to, že je to politický film, a hlavně že v něm jsou informace, které my jsou paf jsou okamžitě tatam. Ron Howard totiž využil naprosto jednoduché myšlenky, stupňovat divákova očekávání až do absolutního extrému, takže já se přes počáteční nudu dostal do docela solidního tempa, které nakonec vyvrcholilo oním Duelem, který měl šťávu a hlavně jsem věděl o čem to všecko je, protože mě do toho všeho film vpravil tak originálně a zajímavě, že jsem vlastně chtěl víc a víc, až to nakonec skončilo a já na to nestíhal zírat. Frank Langella, změněný k nepoznání, zahrál naprosto úžasně, a mám strach tvrdit, že by se mohl v Oskarech poprat s wrestlerem Rourkem, i když tomu nejsem schopný uvěřit. Přesto herecké výkony dosáhli svého a z filmu udělali koukatelné drama, na které když se člověk fakt bude koukat od začátku, tak se na konec musí nesmírně těšit, tak jako já. Jen si vytrpět ten začátek, i když je to trošku úmysl, musí se to, pak to bude nervydrásající mač, který budete sledovat tak zarputile, jak fanoušek Bohemky, při utkání svého klubu s klubem Ac Sparta Praha. (13.02.2009)

Nikdy v životě jsem nezalhal ani nezamlčel žádnou informaci a patrně bude snadné uvedené tvrzení vyvrátit. Jenže já jsem Čech, takže se čelem k nezvratným důkazům nepoložím a budu si stále brumlat svou verzi. To americký prezident Nixon, to je jiné kafe. Lží se sice živí, ale tváří v tvář nepřesvědčivému důkazu se sesype jako domeček z karet a přizná se i k tomu, za co může Ford, Lincoln nebo nějaké jiné americké auto. To ve mně vzbuzuje pocit, že americký politik skutečně slibuje to, co slíbil a odvolává to, co odvolal, ale stejně tomu nemohu uvěřit. A co se týká filmu, tak moc napínavý nebyl, neboť patrně nejsem jediným, kdo již dříve obdržel informace o tom, jak to tenkrát dopadlo a cesta k vítězství novináře nad politikem rozhodně nebyla vydlážděna nějakou úžasnou zábavou. (01.11.2013)

Po skončení filmu, ale i zřejmě hodně dlouho potom si budu postavu Nixona asociovat s jeho postavou ve filmu, tak jak jí stvořil Frank Langella. Už dlouho jsem neviděl tak vyrovnaný, samozřejmý, suverenní a přesto citlivý mužský herecký výkon, jaký zde Langella předvedl. Vedle něj působil trochu prkenný Michael Sheen dost nevyrovnaně. SPOILER Přestože ve filmu duel vyhrál Frost, na hereckém poli pro mě jasně vítězí Langella. Přesto to pro mě film roku není. (16.02.2009)

Film o živoucím duelu Frost/Nixon se nedá úplně jednoduše uchopit jako dokumentární politické drama, neboť mu ani tak nejde o komplexní zachycení určité historické události, jako o vykreslení psychického stavu a pocitů postav nebojujících pěstmi, nýbrž slovy. Frost je jako kočka snažící se o zasazení co nejpřímějšího úderu, ze kterého není úniku a Nixon lstivá myš, jejíž úkolem je co nejelegantněji se vysmeknout a obrátit situaci ve svůj prospěch. Ať už je to zásluhou scénáře, či samotného Franka Langella, Nixonovy pohnutky i celá osobnost byla vystižena dost přesvědčivě. K pochopení jeho myšlenek mnohdy stačil pouhý výraz v obličeji. Frost/Nixon je decentně zrežírované, divácky trochu méně atraktivní drama, ke kterému není nutné býti politickým znalcem/fanouškem, aby přineslo bytelný, intelektuální zážitek. 7/10 (10.01.2009)