Hobit: Šmakova dračí poušť

Už nebudu dále plakat nad rozlitým mlékem, že dělba na tři filmy nedává smysl (ale pořád ho nedává). Prvních pár desítek minut teče po plátně roztažená digitální kašírka jedničky s nějakým tím slunce západem / východem naklíčovaným za zády. S láskou přitom vzpomínám na časy, kdy pro mě Středozem byla hmotnější a předmětnější než digitální postavy skřetů a velkolepá hra barev. Jackson vycpává, jak se dá. Za elfí travesty show ať mu narostou parohy. Tauriel je krásná a otravná, Legolas působí o půl století starší než v Pánovi prstenů a protože nemůže být ten ležérnější atlet, co vlastně rád trpaslíky, tváří se jako pastýř, kterému někdo sodomizoval stádo ovcí (zdravím do Znojma) a jeho přínos spočívá v točitých choreografiích (ke konci už fakt otravných). Dvojku pro mě dělí scéna se sudy. Ta tekutá akční plavba je boží a příchodem Barda a Esgarothu se mi vrátil i pocit, že chci být součástí Hobita a angažovat se v něm jinak než jako čumil. Konflikt démonicky kvetoucího Thorina a charismatického buřiče Barda má starou noblesu a odporný podágristický buržuj starosta vrací do Hobita kus přesahu i humorného divadla. Najednou je zas co objevovat a čím se nechat překvapit a pobavit ("proč nám ze záchodu lezou trpaslíci?"). Pocit, že se strašně těším, až se trojlístek vypravěčských linií na konci protne ve velkolepém akčním finále, mě postupně opouštěl. Šmakovi skáče do řeči usmrkaná milostně-funebrácká epizoda s Kilim a že by mě bavilo sledovat tu natahovanou partu taviče Kahana v Mlžné hoře, to taky zrovna tvrdit nemůžu. Navíc závěrečný trojitý cliffhanger je docela laciný a zničil mi předpoklad, že dvojka je lépe strukturovaná než jednička. Takže - stejně jako minule. Tentokrát ještě blíž čtyřem hvězdám, ale za ta zklamaná očekávání... ne. To nejde. Edit po druhém shlédnutí: tak jo, jde. (11.12.2013)

Pak se ten vichr nechal svést přes moře noci dálkou cest. Měsíc jej hned jal do plachet a znovu svitla záře hvězd. Oblíbené scény z knihy povýšené na adrenalinové vrcholy, neskutečně funkční nové postavy a zmínky z jiných Tolkienových spisů konečně zobrazené tak, že se nemusíme chytat každé poznámky pod čarou. A když jsem se bál, že příchodem do Jezerního města může utrpět tempo, netušil jsem, že dostanu takhle vydatnou dávku Šmaka, která přebije úplně všechno kolem a udělá z Poušti znovu film roku. Fajn, vymýšlím si, to poslední jsem tušil. A ta atmosféra fantasy, dobrodružství a tentokrát i skutečného strachu a odvahy mi celý rok chyběla mnohem víc, než jsem si mohl připustit. (23.12.2013)

Šmakózní. Není otázka zda je druhý Hobit lepší či horší jedničky; je zcela jiný a v žádném ohledu již nepřipomíná pohádku či svou knižní předlohu. Zda je to dobře či ne je věc názoru stejně jako fakt, že dvojka spíše než co jiného je Jacksonův King Kong umístěný do Středozemě, ale oproti němu se tu pro veškerou a častou akci nezapomíná na postavy. Na jednu stranu je potěšující skutečnost, že jestli TAKHLE vypadá uměle natahovaná (věci z dodatků à la Gandalfova výprava či geneze planoucího oka vynikající; ty z prstu vycucané à la mezidruhová romance strašné) a rozmělněná továrna na peníze, která by navíc jako střed trilogie neměla mít pořádný začátek či konec (což pravda nemá a mohl tam nakrásně být, kdyby bylo lépe zvoleno rozdělení), tak... Jen houšť a více takových, protože je to nesporně zábava plná akce, nápadů a velkoformátového filmového kouzla. Jenže je to zároveň pro veškerou osudovost a akčnost studené jak psí čumák (jediná akce, které nevévodí hravé eskapády a v níž o něco jde i „se potí krev“ je Gandalf versus Sauron). Náznak emocí aby elitní pátrací tým v čele se Sherlockem pohledal; a nenašel by. A navzdory vší té epické spektakulárnosti je vrcholem, stejně jako v případě první části, prostá rozmluva jednoho hobita s CGI postavou. Ovšem o to více nepříjemně zarazí, že Bilbo jako takový je tu mnohdy na dlouhé desítky minut odsunut na zcela vedlejší kolej. Což ostatně nejlépe symbolizuje problém druhého Hobita; zatímco pro Pána prstenů, pro kterého si tu Peter pokládá základy, je Bilbo nepodstatný, tak pro Hobita, o jehož adaptaci (ať se to Jacksonovi líbí či ne), stále ještě jde, je nepostradatelný. Prodloužená verze pak je tím samým, čím byla pro Dvě věže; tedy byť znatelně delší, tak mnohem celistvější, sevřenější, lépe ubíhající a pocitově paradoxně kratší. Většina nových či prodloužených scén není jen povinnou úlitbou pro ty nejvěrnější fanoušky či milým nikterak podstatným rozšířením již viděného, ale stávají se nedílnou součástí děje, kdy dodávají hloubku postavám i ději. Nejvíce z nich profitují Medděd, Temný hvozd, Jezerní město a Gandalfova linie. A některé jsou tak zásadní (a dobré), že zůstává rozum stát, co bylo na jejich úkor v kinoverzi upřednostněno. (12.12.2013)

70%. Digitální kravina založená čistě na atrakcích, se šíleně natahovaným a přitom prostinkým dějem, tunou zbytečných scén a spoustou plonkových postav. Dvojka je ale o stupeň lepší, protože se v ní pálí jedna akční scéna za druhou a dovádění u Šmaka je po popcornové stránce vyloženě strhující. Lembasovou nudu naštěstí trumfuje akčně-trikové inferno, příběhově je ale Hobit pořád neskutečně prázdnou trilogií. (29.12.2013)

You either die a hero or you live long enough to see yourself become the villain. Peter Jackson je nový George Lucas! Bizarnější, trikově odpornější a celkově několikrát horší, jak předchůdce. Rádoby příběhová slátanina násilně naroubována na téměř 3 HODINY stopáže, kde 90% děje je vata a 10% Šmak (za jeho podobu a charismatický dabing Benedictem Cumberbatchem dávám onu jedinou hvězdu). Zbytečná muka pro každého fanouška původní trilogie. Když ne peníze, tak chci zpátky alespoň ten ztracený čas. Výmaz paměti by také neuškodil. (11.12.2013)