Tokio!

Určitě jeden z nejlepších povídkových filmů, které znám. První příběh ("Židle") je sice natočený podle americké comicsové předlohy, ale svou formou i obsahem je japonský - touha zmizet ze společnosti a stát se jen pasivním pozorovatelem, je mezi mladými Japonci asi hodně častá. Dokazuje to i třeba fascinující fenomén hikikomori, kterému je věnována třetí a závěrečná povídka. A povídka druhá ("Hovno") je kulervoucí - je bizarní a šílená hodně i na Japonce... no, možná to je tím, že je spíš francouzská :) Xichty pana Merdeho i jeho obhájce a jejich zvláštní autistický jazyk už nevyženu z hlavy do konce života, i kdybych chtěl. A já ani nechci - je to úžasné. Ještě jedna perlička - vzpomínám si, že když jsem kdysi četl anotaci k tomuhle filmu v programu pražského kina Aero, splynuly mi dvě věty do jedné, a já měl za to, že se dívka z první povídky začne měnit v ... hovno. (17.03.2014)

Popravdě moc nechápu, jaký byl cíl téhle antologie. Všechny její povídky jsou totiž každá o něčem jiném a společné mají snad jen to, že se odehrávají v Tokiu, ale jinak nic. Možná šlo právě jen o to, aby tři různí filmaři Tokio vyobrazili po svém, ale oni místo Tokia vyjadřují spíš skutečně každý něco jiného... Nicméně, k jednotlivým povídkám - INTERIOR DESIGN - Tahle povídka se mi líbila asi ze všech nejvíc, jelikož se Gondrymu povedlo to správně (ale ne dokonale) uchopit. Má to chytrou pointu, ten bizarní zvrat do toho pasuje (mladý pár, kluk má jasné ambice, holka ale netuší co od života chce, nezapadá ani do té metropole a tak se z ní stane... no, uvidíte sami) a dokonce je do toho funkčně zapojený i humor. Takže jo, tohle se mi líbilo. (4*), MERDE - Strašně jsem se snažil v tom něco najít (třeba kritiku závislosti na materiálních věcech nebo pohrdání celým světem), ale nakonec mi došlo, že Carax nejspíš žádnou pevnou vizi neměl a jenom nechal pobíhat jakéhosi "netvora z kanálu" Tokiem, nechal ho tam dělat totální bordel včetně bombardování náhodných lidí a počítal s tím, že si v tom každý něco najde, ačkoli to v tom vůbec není. Takže je to vlastně jen lartpourlartistická vychcanost, ve které můžete vidět úplně všechno když chcete, ale ve skutečnosti je to jen naprosto prázdný film o ničem. Který navíc trvá dlouho a kromě začátku mi i přišel docela nudný. (2*) SHAKING TOKYO - Tohle stačilo víc domyslet a bylo by to skvělé. Atmosféru to má slušnou, námět hodně zajímavý, ale ve finále to celé vyšumí do ztracena a vlastně jsem ani nepochopil, co přesně způsobuje ta zemětřesení. Nejspíš to všechno mělo zobrazovat jeho psychický stav, ale nejsem si jistý - zemětřesení mělo symbolizovat jeho strach z lidí? Tím pádem proč žádné zemětřesení nebylo když konečně vyšel ven? Pochopil jsem, že ty prázdné ulice a že jsou všichni lidi jako on navěky zalezlí doma má symbolizovat to, že se s lidmi nedokáže vůbec bavit, ale třeba ta tlačítka jsem nepochopil. Nějaký smysl mi to dává, ale pořád mám pocit, že to chtělo líp domyslet a dotáhnout. Ale stejně to cením, od Ponga bych něco povedeného fakt nečekal. (3,5*) CELKOVÉ HODNOCENÍ - Není to moc konzistentní, dvě povídky jsou docela dobré, ale jedna je slabá a ani u jedné nemůžu říct, že by mě nějakým způsobem odrovnala. Celkové dojmy z toho mám lehoulince nadprůměrné, ale to mi stejně na víc jak tři hvězdy nevystačí - a víc stejně ani dát nechci. Je to spíš jen zajímavé než cokoli jiného. Jen mi teda vadí, že ze všech tří režisérů tu není ani jeden Japonec, což se dá chápat, pokud to měl být pohled na Tokio zbytkem světa, ale tím pádem zase nechápu, proč v tom jsou dva Francouzi. 3* (18.06.2021)

Motiv odcizení v metropoli zemětřesení, neónů a průhledných deštníků, snad ku prospěchu věci pohledem zvenčí.. Gondry podle americké komiksové předlohy o tom, že jakýkoliv kus nábytku je užitečnější, než budižkničemu. Surrealismus dřevěných nohou zajímavý, jinak ale příliš ředěné saké a ta vlhkost z režisérových schopností se zase nedostavila. Merde začal naprosto bravurní scénou (chodníkové entrée podkreslené motivem z Godzilly 1954 od Akiry Ikufubeho), načež se začal utápět v močále vlastní obskurnosti (soudní proces). Přesto asi nejuniverzálnější segment antologie o izolovanosti a zranitelnosti japonské duše. Tokyo Shaking je režijně nejvytříbenější, ale mě ty korejské existenciální limonády zahalené v pampeliškovém oparu příliš neberou. A mimochodem, kdyby ten nechápavý hikikomori zmáčkl ihned to pravé tlačítko G, začalo by chvění mnohem dříve.. (21.07.2014)

VNITŘNÍ DESING : Musel jsem se smát, jak při projekci svého filmu zakouřil celé kino. Pak se změnila hudba a začala se měnit i hlavní hrdinka. Začala dřevnatět. CITÁT : Nikdy v životě jsem se necítila tak moc užitečná. Hodnotím *****. MERDE : Vylezl z kanálu, kouřil, žral a jenom šel. Pak našel granáty - mrazivá scéna. Zajímavé bylo rozdělení obrazu při soudním procesu, snímání několika kamerami a stejné záběry z jiného úhlu. Merde - Denis Lavant. CITÁT : Merde in USA. Hodnotím *** TOKIO SE OTŘÁSÁ : Všichni jsou hikikomori, ale nic netrvá věčně. Aneb, jak se L´ homme ( Teruyuki Kagawa ) zamiluje do " La livreuse de pizza " ( Yu Aoi ). Hodnotím **** (08.05.2010)

Dechberoucí zkušenost. Gondryho úvodní povídka s jeho typickými nedospělými, pasivními hrdiny je sice o něco slabší, ovšem přístup, který třeba na celovečerný ploše Nauky o snech nepůsobil uplně soudržně, zde, v Japonsku, v zemi, jejíž kinematografie je plná podivných nedospělých postav či kultu roztomilosti, naopak působí mnohem patřičněji a vposledku i svěže. Zato Caraxova povídka Merde je jedním z nejsilnějších kinematografických zážitků poslední doby. Jestliže první záběry upoutají velmi silně pozornost k formě, velmi brzy zjistíme, že toto není pouhá originálně natočená hříčka, nýbrž precizní studie konfrontace s jinakostí na pozadí fascinujícm způsobem vykonstruovaného fikčního světa. Bongův závěrečný příspěvek je pak jemně natočené zkoumání hranic mezi klidem a pohybem jak na metaforické tak na doslovné rovině. (09.02.2009)