Bílá stuha

Bílá stuha Michaela Hanekeho je hluboký podprahový snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek (11.02.2010)

….p ř í b ě h......n ě m e c k ý c h.....d ě t í ..... Podivné události, které se udály v JEJICH vesnici a BÍLÁ STUHA nevinnosti a čistoty, na mě nezapůsobily tím správným dojmem. Více psychologický než dramatický příběh má občas silné okamžiky, ale dopracovat se k nim trvá věčnost. A na jejich dořešení čekám doteď. Všichni ostatní, kteří film ,,vysoce“ hodnotí věděli (asi) přesně, do čeho ,,jdou“. Já ne. Nevím, co jsem čekal (ale rozhodně jsem nedostal to co píše v obsahu). Někdo viděl Lynche, jinej Triera. Já film, jehož klady NEDOKÁŽU ocenit a nedostatky nepoznám. Je to film pro ARTOVÁ KINA. Ne pro to moje! Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Vím přesně, co znamená označení Artový film. 2.) Vesnická ,,reality“ show mě nenechá chladným. 3.) Film, který má 140 minut a stejně se nedočkám konce působí blahodárně na moji mysl. 4.) Q.Tarantino už je trapnej, přišel čas na změnu. 5.) Mám dlouhý nehty a nemám nůžky.// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (12.04.2010)

Neznám druhého režiséra jako je Michael Haneke. Jeho filmy mi způsobují až fyzické utrpení, s kterým mám vysloveně problém. Byla-li Pianistka místy nesmírně vyčerpávající podívanou, a Funny Games USA doslova drásajícím a traumatickým zážitkem, pak je Bílá stuha dosavadním vyvrcholením režisérových uměleckých ambicí, jak v divákovi evokovat stavy duševního utrpení. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že je v Bílé stuze obsažen klíč k pochopení příčin první světové války, a je vzrušující pokusit se tuto výpověď ve filmu identifikovat. Tento film nemohl natočit nikdo jiný než Němec, schopný reflektovat kolektivní nevědomí svého národa. Velmi znepokojivý film. (20.04.2011)

Bílá stuha není ani tak temný thriller nebo dokonce kriminální drama, jako spíš výlet do počátku 20. století a precizně předvedená ukázka dobového myšlení a hierarchizace společnosti. Pozdně patriarchální systém, kde slovo živitele rodiny bylo zákonem a kdy výchova se odehrávala nejen v přísně náboženském, ale především autoritativně konzervativním duchu. Řád, pořádek a autorita, kde se pod rouškou spořádanosti odehrával nejeden temný příběh a spousta věcí se úspěšně zametala pod koberec. Masturbace byla zločinem, ale pohlavní zneužívání se neřešilo. Haneke je výborný režisér a na tomhle filmu je to znát. Zneklidňující atmosféra vesnice daleko od civilizačních center, kam ještě nedolehly vymoženosti moderní techniky a moderní liberální filozofické směry. U některých Hanekeho filmů mi vadí jeho manipulace s divákovými city a nedořečené konce, ale tady u mě zabodoval. Ten znejisťující konec se spoustou temných podezření, náznaků a děsivých vizí tak nějak zapadá do doby počátku 1. světové války a konce té staré poklidné patriarchální společnosti. Celkový dojem: 90 %. (25.03.2012)

(1001) Miluju to! Miluju to! Všechny ty detaily, rakve, záclony, povozy, miluju to! Poloprázdný kino, zrnitý obraz, střih, u kterého člověk přemýšlí, jestli náhodou střihač nenasadil špatnou cívku, miluju to! Bůh a klece a láska a spát bez večeře. (Je jasné, že Hanekeho film má Hanekeho nekonec. Já bych tam ovšem hodila atomovku, aby všichni vyletěli do povětří.) (23.09.2010)