Šach mat

S klasickým příběhem v klasickém zpracování z roku 1980 jsem se seznámil včera. Toto experimentální zpracování mě dost zajímalo a navíc jsem se chtěl konečně seznámit s proslulým Alfrédem Radokem. No, pojmout ten příběh jako televizní reportáž je dost zajimavý nápad, i když se dá brát jako zprznění původního příběhu bez jehož znalosti si tento film neužijete. Já jsem byl zpočátku celkem spokojený (bavilo mě duo amatérských šachistů Lipský-Karlík.) Ten nápad by ovšem víc vynikl v nějakém krátkometrážním filmu, 75 minut je moc velká klada. Místy je to dost takové zmatené (což byl možná záměr) a nudné (což nejspíš nebyl záměr.) Někdy jsem dokázal plně udržet pozornost. Jisté je, že forma drtivě vítězí na obsahem a mistra Hrušínského si krapet užijete jenom v poslední dvacetiminutovce. Závěr s ječící Zázvorkou jsem vůbec nechopil, naopak úplný závěr ve studiu mě pobavil (titulky řekne rovnou moderátor, to je sranda.) Zajímavé je, že tento film pracuje se smutným koncem celého příběhu zatímco v televizním zprácování je konec šťastný. (15.08.2019)

Roztříštěné, chaotické, zbavené základní myšlenky střetu primitivního velmistra s noblesním a kultivovaným doktorem. Příliš mnoho postav na malém prostoru těká od ničeho k ničemu. I Hrušínský byl v Královské hře o 15 let později o mnoho lepší, nedomnívám se však, že by to bylo zaviněno Hrušínským, ale spíše celkovou koncepcí provedení této inscenace. (25.07.2018)

Radokova spolupráce s Bekem mi (jako divadelnímu analfabetovi) vždycky připadala hrozně exotická. Už jen kvůli tomu jsem byla na Šach mat nadmíru zvědavá. Bek mě tu po všem, co jsem s ním už prožila, opravdu nadchl. Skvělí jsou i všichni ostatní herci, včetně Josefa Zímy v roli snaživého reportéra. Radok natočil televizní hru, přičemž dal slovům "televizní" i "hra" úplně nečekaný rozměr. Napoprvé mi to připadalo až příliš košaté a místy mimo svou vlastní koncepci, ale to může vyřešit některé příští zhlédnutí, ideálně na něčem jako 4102U Mánes. (19.12.2014)

S léty mám tento Radokův počin stále radši. Pustil jsem si Šach mat po dlouhé době již minimálně potřetí(?) a samotného mě překvapilo, jak mě po čase naprosto přikovala jedna scéna za druhou. Fascinovalo mě sledovat všechny autenticky vypadající sehrané rozhovory pro médiá např. s doktorem (výborný Ota Sklenčka), návštěvy rodných míst fiktivní postavy šachového velmistra v doprovodu reportérů, komentáře se zmínkami v zahraniční publicistice, rekonstrukce událostí neobvyklé šachové partie (ve hvězdném obsazení) atd... Tady se pořád něco děje, filmařsky i scénářem je to nesmírně nápadité, někdy i vtipné („Když jsem to dostal já, bodejť by to nedostal on!“), k tomu se tu rozplétává pozadí dramatu postavy dr. Kleiberta, poznamenaného hrůzyplným prožitkem z rafinovaného nacistického mučení, a díky originální formě televizního vysílání a série rekonstrukcí, retrospektiv a rozhovorů vzniká nám před očima také jedna neotřelá detektivka. Alfréd Radok pro mě tímhle strká všechny ty intelektuální Schormy ze soudobé nové vlny hravě do kapsy :o) ...dokonce i s vyjádřením odporu vůči totalitní ideologii v jakékoliv formě a hájení si vlastního stanoviska. „Podívejte se, když má někdo svůj vlastní názor, ještě nemusí být hned negramotný...“ Nesrovnávám s Královskou hrou (1980), kterou Jiří Hubač více posunul do psychologického dramatu a který zase více zdůraznil morální poselství, beru obě adaptace jako svébytné filmy, které se v něčem zajímavě doplňují, nakolik je závěr odlišný. *** Jeden z československých TV filmů, které mi nadále mění obecný pohled na kinematografii... snad až na ten zbytečně hysterický závěr se Zázvorkovou. [90%] (01.03.2023)

Šach Mat je na první pohled jasným fiktivním dokumentem. Ale jak syžet běží, konstrukce se ukazuje daleko důmyslnější, projevujíc se spíše coby „hádanka zabalená do tajemství uvnitř enigmy “. V čem se tedy film liší od obvyklých fiktivních dokumentů kromě toho, že je vysílán jakoby v reálném čase televizní reportáže? A jde vůbec o fiktivní dokument? Zdá se, že snímky inspirované dílem Stefana Zweiga mají tendenci k vrstvení a komplikovanému syžetu, u Grandhotelu Budapešť šlo o ponory časové, do světa včerejška, zde jsou ony vrstvy inscenační a narativní. Film začíná uvedením reportáže o neporazitelném šachistovi Mirko Čentoviči. Zprvu připomíná jiné fiktivní dokumenty či mockumenty, jako je Zelig Woodyho Allena či Zapomenuté stříbro Petera Jacksona, a pracuje s formou tak, aby navodil pomocí typických prvků iluzi kategorického dokumentu: mluvící hlavy, archivní záběry (prostředek střihového dokumentu), reportáže z různých míst. Finále pak dává divákovi mat. Nejdříve se inscenuje šachová partie podle vzpomínek „účastníků“, v níž Mirko – zrovna na lodi Victory – poprvé prohrál, provozuje se tedy divadlo na (doku)divadle. Komplikace nastává v poslední minutě filmu, kdy moderátor oznámí, že „dnešní reportáž […] napsal Alfréd Radok“, a konečně vyjde najevo, do jaké míry byl divák klamán. Postavy uvnitř fikčního dokumentu vlastně hrají, jedná se o jakési divadlo na divadle na metadivadle.  Šach mat se liší od výše zmíněných fiktivních dokumentů jako Zelig, který je v onom fikčním světě reálnou postavou, tím, že jeho fiktivnost nevnímá jen divák, ale i všechny postavy. Nezvyklé pro tento typ pojetí je též to, že osobní život herců není vůbec ukázán, inscenace kromě několika posledních sekund kompletně zaplňuje čas filmu.  Do jaké míry tedy můžeme vůbec hovořit o fiktivním dokumentu, když postavy vědí, že dělají dokument? Podobně jako například seriál Newsroom nepokládáme za fiktivní zpravodajství, neboť postavy vědí, že jsou zprávaři, není Šach mat fiktivním dokumentem, neboť postavy vědí, že jsou herci, nýbrž dramatem o adaptaci adaptace. Je to brilantní drama inscenující realizaci fiktivního dokumentu podle novely. (01.06.2024)