Poslední dům nalevo

Remake řeckého režiséra Dennise Iliadise je mnohem blíže thrilleru a dokazuje, že se tentokrát muselo hrabat pečlivě, tedy až k počátkům samotného mistra žánru, Wese Cravena (zde jako producent, a patří mu dík, že nás ušetřil dvojice dementních policistů z originálu). Ostatně pár detailů se změnilo, ale podstata zůstala stejná. Máme tu opět dvě krásné roštěnky, kterým se zachtělo po troše trávy, a tak se nechají zlákat introvertním synkem psychopatického tatínka, který právě za pomoci svých stejně vyvedených kumpánů pláchnul před zákonem. Hoch chtěl jen trochu normální konverzace se stejně starými dívkami, jenže tím jim pořádně zatopil. Trio kriminálníků totiž nechce žádné stopy. Remaky ve Státech prostě letí, takže můžeme jen hodnotit, s jakými výsledky. The Last House on the Left určitě nedopadl špatně, ba naopak. Nelidská brutalita je prezentována stejně naturalisticky jako v nedávném hororu Oni, naštěstí tu máme po delší době opět „normální“ vrahy bez nadlidských schopností, emoce, které nejsou umělé a rodiče jedné z nebohých dívek, které pomsta žene vpřed. Stejně jako v originálu (ve kterém se vše podstatné odehrálo za denního světla – tady bohužel nikoliv) pak můžeme debatovat, jak daleko zajdou rodiče, když si jejich trpící dítě projde peklem a oni to „vědí“. Ostatně oproti originálu funguje všechno mnohem uvěřitelněji – herectví, dialogy, jednání postav. Jen ona brutalita byla tehdy určitě údernější (vezměte v potaz 70. léta), takový Aja, který Cravena při vší úctě překonal (remake Hory mají oči), umí šlápnout na plyn a nepůsobí samoúčelně – tady to bohužel nevychází úplně nejlíp. Nebýt takové plochosti charakterů a absence vyššího zájmu diváků, mohla být pomsta pořádně vypečená. I když ku prospěchu je fakt, že rodiče dívky tentokráte jednají na dosud nepoznané ohrožení spíše pudově, než-li nějak cíleně. Nejsem příznivcem série Saw nebo Hostelů, ale koukněte na obě verze a kvalitu a poselství posuďte sami!! (11.06.2009)

„WHO ARE YOU CRAZY FUCKS!“ Wes Craven z pozície producenta opäť zachraňuje česť amerického hororu navyše s nálepkou remake. Tak ako si k THE HILLS HAVE EYES pozval francúzskeho špecialistu, tak i THE LAST HOUSE ON THE LEFT zveril do rúk Gréka, ktorého HARDCORE je surovým a bezcitným dielom. Iliadis mierne pohollywoodštený s rozvinutejším scenárom vrátane charakterov jednotlivých postáv s výbornými hercami na nás valí jednu silnú scénu za druhou a vzniká tak pre mňa najsugestívnejšie prevedenie tohto námetu (napriek tomu že CHAOS (2005) ponúka naturalistickejšie a drsnejšie scény znásilnenia). (31.05.2009)

Craven je prostě originál, ale naštěstí je to poměrně dávno, co jsem měl tu čest ho vidět, takže už nejsem schopen bezprostředního srovnání. Remake jsem si vychutnal plnou měrou a i přes drobné nedostatky a trochu zbytečně natahovaný závěr jsem relativně spokojen. Nevadilo ani, že jsem znal víceméně celý děj, film si i tak dokázal udržovat po celou dobu slušnou atmosféru a nezklamali ani hlavní představitelé, i když David Hess je nenahraditelný. Technicky taktéž příjemná podívaná. Po hodině a půl jsem byl rozhodnut dát čisté čtyři, i když posledních 20 minut mě trochu zviklalo. (14.03.2010)

„Jednoduchšie to už nebude.“ Cravenov originál z roku 1972 som nevidel. Remake slabý. Takmer DVE HODINY najprevarenejšieho hororového správania postáv (viete, že v záhradnom domčeku SPIA krvilační psychopati, máte totálny náskok + zbrane a PREDSA vás prekvapia) a tucet klišé (hrdinu vrahov monológ na tému „Ako som ti znásilnil dcéru“ vyprovokuje viac, ako to, keď ju predtým videl celú zbitú, postrelenú a znásilnenú). Nevraviac o tom, že tento film má plnú hubu silných kecov, ale keď treba jednať, Wes Craven (ako hlavný producent) sa zľakne a ponúkne nudu (ak by vám niekto prizabil dieťa, uspokojili by ste sa s jednou strelou do hlavy?). (27.05.2011)

Řemeslná kvalita tohoto thrilleru (mylně považovaného za horor) mě bezmála šokovala. Tvůrci osekali veškerý zbytečný balast, vypustili většinu laciných teen-propriet, korektnost nechali mírně couvnout a soustředí se na zdrcující válku nervů v komorním prostředí. V chladné zelenomodři lesního prostředí se pěstuje zejména nepolevující napětí a obdivuhodná schopnost chvílemi zastavit dech. Některé momenty rozebírají veškeré představy o dobru ve vesmíru (scéna, kdy matka vchází do domu, zatímco její umírající, znásilněná dcera se plazí opodál v bahně, je hodně silná) a je jen škoda, že charaktery postav nemají větší hloubku, ani nejsou staveny před morální dilemata, jak tomu bylo v Pramenu panny, původním vzoru pro tento film. Napětí hraje hned na několika hřištích - dostane se dcera domů? Dokáže varovat rodiče? Zjistí zabijáci, u koho nocují? Všechny tyto otázky jsou navíc průběžně gradovány a scény násilí jsou natočené s prazvláštní fetiší, takže tu občasnou přestřelenost alá kladívko v hlavě lze odpustit. Monica Potter překvapivě dobře hraje, Sara Paxton je krásná holka a psycho výraz Spencera Treata Clarka (někdejší dětské role v Gladiátorovi nebo Vyvoleném) z hlavy jen tak nedostanu. Závěrečná bitka se sice promění v klasické thrillerové klišé, kde se pravděpodobnost moc nenosí, ale jinak jsem po nízkých očekáváních nadmíru spokojen. (07.10.2009)