Božský

Pokud někdo trpí pocitem, že česká politická scéna stojí za starou bačkoru, topí se v korupci a malicherných pletichách, měl by si pustit snímek Paola Sorrentina Božský, který by ho patrně zbavil jakýchkoli iluzí o tzv. kultivovaném Západě. Film líčí pozdní léta vlády italského premiéra Andreottiho, který jako politik zásadním způsobem formoval tvář Itálie ve 2. polovině 20. století, a zároveň se věnuje jeho pádu a pokusům o politické přežití. Traduje se, že filmy o politice bývají nudné, ale režisér už od prvního momentu dává najevo, že v případě Andreottiho je k dispozici tolik temných motivů a krvavých událostí, že na nudu zkrátka nebude čas. Od prvních minut nasazuje rychlé tempo, dynamický střih, pozoruhodnou kameru a nejrůznější prvky, které přitahují pozornost, jako např. titulky představující jednotlivé kapitoly a postavy příběhu. Navíc atentáty, podivnými sebevraždami a intrikami se to ve filmu jenom hemží. Scénárista si nemusel nic přibarvovat, vycházel jen z novinových titulků a obecně známých skutečností. S vykreslením postavy sedminásobného premiéra a klíčové postavy italského politického systému Andreottiho je to už trochu komplikovanější. V rámci maximální démonizace je líčen jako kombinace egyptské sfingy, upíra Nosferatu a Josifa Stalina. Jeho téměř autistická tvář a bezemoční chování by mu v demokratickém systému jen stěží zajistily tak důležité postavení. Ve skutečnosti takový politik potřebuje hodně empatické chování a sociální inteligenci. Extroverti jsou ve výhodě. Když režisér představuje premiérovo okolí v kapitole Andreottiho frakce, má divák díky zvoleným detailům v chování postav od prvního momentu pocit setkání mafiánské bandy nebo moskevského politbyra. Naprostou špičku ve filmu tvoří dialogy, často maximálně cynické a odhalující myšlenkové pochody zúčastněných. Už kvůli nim ale také kvůli maximálně zajímavému soundtracku, kdy se provokativně mísí klasická hudba s rockovou muzikou a finální titulky podkresluje latinoamerická skupina Molotov, se přikláním k páté hvězdičce. Není to sice snímek dokonalý, ve druhé polovině se občas scénáristovi trošku rozjíždí pod rukama, ale vzhledem k obsahu a zpracování jde ve svém žánru o současnou špičku. Celkový dojem: 90 %. (30.05.2010)

Přiznávám, že na film o Andreottim jsem nebyl připraven, ani jsem se jím nechtěl nějak blíže zabývat, a tak jsem ho bral jen jako prototyp jednoho z "vyšších světových politiků", hemžících se na stránkách novin a televizních obrazovek. Nebyl jsem ani připraven na způsob zpracování Sorrentinova zpracování, přestože nakonec to bylo právě to, co mě u filmu udrželo... V komentářích jsem si povšimnul zájem o porovnávání s českou politickou scénou. Samozřejmě, politika je spojena se systémem nikoli s národem a žádný svéráz (jako při ruském lovu neexistuje). To, co jsme viděli, je v konzumním kapitalismu všude, byť třeba někde zatím jen latentně. - Dobře se má politik, když jeho klaka ví lépe než on sám, který člověk je v jeho blízkosti přebytečný. (01.03.2020)

I řekl si jeden človíček v městě Neapoli, že na zemi panuje neklid a nuda. "Paolo Sorrentino, jméno mé", pravil, když chtěl změnit médium s názvem: film! a dodal, že nám to natře. Jal se udělat kinematografii Božskou. Proč zrovna Božskou, to uživatel neví. V roce dvacet deset je ale člověk náročný, nikoliv Božský. Ve filmech se dloube, byť jim za mák rozumí. Krom tohoto faktu a představě, že italská politika je pro mě dutost, nevědomí, klinická smrt, narkóza, jsem do Il Diva šel. Hrdině a připravenej, trailerem nabuzenej. S láskou a úctou ke všem lidem světa pravím, že to bylo psycho! Divák sluduje, nemrká, nepolyká, konstatuje a utváří si názor. Super! Pak začně podupávat nohou. Proč? Hudba byla výtečná! Pak si začne poposedávat. Tempo totiž diváka ničí. Následně do sebe vlije poslední zbytek čaje s rumem a vážným, nenuceným hlasem řekne: Božský to film a sepne ruce dohromady. Hereckým koncertem Toniho Servilla ovlivněn. Konec, tečka! 85% (25.02.2010)

Bezchybná režie (Sorrentino vypadá jako veliký talent), skvělý střih a kamera. Co se vizuálu týká, nemá Il Divo nejmenší chyby. Bohužel si sám trošku podráží nohy scénářem, který je zahlcen takovým množstvím postav, že se mi poprvé v životě stalo, že jsem se místy absolutně ztrácel v tom, kdo je kdo. Nebýt toho, že jsem nedávno viděl Falconeho, tak bych se orientoval ještě méně. Škoda, být to přehlednější, tak mám dojem, že koukám na kousek srovnatelný s nejlepšími Scorseseho filmy. 80% (11.12.2010)

Čiernoprdelnícka mafia mrazivo zábavne. Voskovo koženný xicht predstaviteľa božského Giulia Andreottiho by mohol rovno kandidovať do senátu. Strnulá hlava so smiešne odstávajúcimi uškami v scéne pod tmavým obrazom zvieraťa živo pripomenula obrazobáseň čiže básňobraz Hlava brava z knižky Ľubomíra Feldeka Zelené jelene, v ktorej bol tiež vladár (Aladár) , likvidujúci prejavy opozičného myslenia. Škoda len toho množstva, mien, vzťahov a udalostí v náznakoch, v ktorých som sa ako neznalec talianskej politiky dosť strácal. (03.12.2008)