Božský

Hafo lidí, mezi nimiž není snadné se orientovat, vede dvě hodiny dlouhé dialogy. A je to strhující podívaná. Giulio Andreotti, božský belzebub, narcistní stoik, politická mumie, ví, jak si udržet moc. Namísto představivosti k tomu používá ohromný archiv. Paolo Sorrentino na něj pohlíží s respektem i nadhledem. Všímá si zvlášť mikroskopických projevů života, stěží postřehnutelných okamžiků, kdy Andreotti projeví svou lidskost. Tyto momenty nechybí, ale zároveň jich je tak málo, že politik režisérovi výborně „slouží“ také jako nadčasová a neproniknutelná metafora moci (a za to maskou je… nic?). Byť inspirován reálnou osobou, zůstává filmový Andreotti záhadnější osobností, než Charles Foster Kane (namísto Poupěte zde máme coby indicii nanejvýš značně neuspokojivý Tedax). Kamera opakovaně najíždí na temně komického Toniho Servilla, během jednoho dialogu ho zabírá z několika úhlů, ve větší skupině osob si jej vždy najde, aby jí sloužil jako středobod obrazu. K němu se pohledy sbíhají, od něj vycházejí. Odstup od protagonisty uvolňuje prostor pro italskou politiku jako takovou – zde se nejvíce projevuje režisérova neocenitelná schopnost zlehčovat smrtelně vážné. Pouhé vystupování politiků z auta je natočené jako klíčová scéna strhující mafiánské ságy. Nemluvě teď o obsahu, který člověka s Itálií nesžitého pravděpodobně nestrhne, ve filmu není formálně nudné scény. Akrobatická kamera, nečekaný mix moderní a klasické hudby, změny vyprávěcího stylu a nálady dle toho, kterou vrstvu protagonistovy osobnosti (potažmo italské politické scény) se nám režisér rozhodne odkrýt, vizuální vtípky… skoro věříte, že očima schopného režiséra by mohlo být stejně zábavné handrkování tuzemských dinosaurů. Těžko se ubránit neoblíbenému, v souvislosti s politikou navíc velmi zřídka používanému slovu „cool“. Tohle totiž vážně je cool. 85% Zajímavé komentáře: FlyBoy, sportovec, rikitiki (25.09.2013)

Fantastická režie – podmanivé tempo, dynamika kamery, exkluzivní výběr hudby, ekvilibristika nálad . Skvělí herci a téma aktuální nade všechny. Bohužel, Božský si žádá diváka dostatečně informovaného, neboť jména metá s kadencí kulometu a orientace v Andreottiho případu je nesmírně strastiplná. Jen vinou sebe samého jsem si ten film neužil tak, jak bych mohl, pořád jsem jakoby povlával za vyprávěným. Nezbývá než nastudovat a pustit si Sorentinovo dílo znovu. Skrývá v sobě enormní potenciál prožitku, srovnatelný s fenomenálním politickým dramatem Frost/Nixon. (07.01.2010)

FIlm je to vo svojej podstate famozny, ale bohuzial forma zvitazila nad obsahom. Strasne som sa stracala, bolo to mozno tym jazykom, ktory mi nie uplne pomahal pochopit vsetky veci a mozno to bolo aj neznalostou celej problematiky. Tazko povedat, mozno na druhe vzhliadnutie to bude uz prehladnejsie, ale kazdopadne hudobny doprovod, atmosfera a hlavne zaciatok, tak to bol masterpiece. EDIT: Druha projekcia za mnou, film je uz ovela prehladnejsi, fakty nastudovane, vsetko zretelnejsie, ale zostavam na styroch hlavne preto, ze nie kazdy divak film uvidi dvakrat, a pokial je film nejasny po prvom vzhliadnuti, niekde je chyba. To vsak celemu snimku neubera na doveryhodnosti, autenticnosti a kvalite. (29.01.2010)

I řekl si jeden človíček v městě Neapoli, že na zemi panuje neklid a nuda. "Paolo Sorrentino, jméno mé", pravil, když chtěl změnit médium s názvem: film! a dodal, že nám to natře. Jal se udělat kinematografii Božskou. Proč zrovna Božskou, to uživatel neví. V roce dvacet deset je ale člověk náročný, nikoliv Božský. Ve filmech se dloube, byť jim za mák rozumí. Krom tohoto faktu a představě, že italská politika je pro mě dutost, nevědomí, klinická smrt, narkóza, jsem do Il Diva šel. Hrdině a připravenej, trailerem nabuzenej. S láskou a úctou ke všem lidem světa pravím, že to bylo psycho! Divák sluduje, nemrká, nepolyká, konstatuje a utváří si názor. Super! Pak začně podupávat nohou. Proč? Hudba byla výtečná! Pak si začne poposedávat. Tempo totiž diváka ničí. Následně do sebe vlije poslední zbytek čaje s rumem a vážným, nenuceným hlasem řekne: Božský to film a sepne ruce dohromady. Hereckým koncertem Toniho Servilla ovlivněn. Konec, tečka! 85% (25.02.2010)

Zasa som sa so svojim hodnotením dostal mimo priemeru, a nielen mojich obľúbencov. Napriek tomu nebudem hľadať vinu u seba. Film má dve hodiny, pozeral som ho od polnoci do tretej hodiny rannej a mnohokrát som musel vrátiť rekordér na miesto, ktoré som si naposledy pamätal. Čítať dve hodiny titulky filmu, kde väčšinu času na obrazovke tróni ušatý zmrd bez výrazu, bolo nad moje sily. Pamätám si na neho i na celú absurdnú politickú scénu v Taliansku v oných rokoch. Ale teraz máme u nás doma toľko podobných, že ma dávno minulé príbehy z Talianska nemohli zaujať. A okrem toho som nepochopil, načo bolo treba nakrúcať nudný film, keď stačilo z toho urobiť jeden článok do ilustrovaného časopisu. (01.08.2012)