Hugo a jeho velký objev

Od něj pro nás. Filmovaná pohádka o světě, po kterém prahnu každým dnem víc a víc a současně ve mě vzniká malé smutné pocity, proč se takovéhle příběhy netočí častěji, vždyť o nich jsou všechny ty naše touhy po iluzích... Vše důležité už bylo napsáno, vždyť já to viděl víc jak rok a půl po premiéře, tak si jen neodpustím jediné malé rýpnutí... mohl by to natočit Jean-Piere Jeunet francouzsky? Mám lehce dojem, že on by to dotáhl k naprosté dokonalosti a já bych většinu filmu probrečel:)... (16.06.2012)

Příjemná, ale poněkud nedovařená kombinace mých dvou oblíbených žánrů a sice filmů o dětech a filmů o filmařích. Na jedné straně jsem si říkal, že je tam toho až moc (knihy, filmy, nádraží, hodiny, automaton), na straně druhé panoptikum nádražních postaviček mohlo být výrazně prokreslenější a nápaditých a vtipných scén jako sen o lokomotivě mnohem víc. Navíc Asa Butterfield kabonící se v titulní roli je z celého jinak vydařeného castingu (Cohen je moc fajn) zdaleka nejmíň sympatický. A chvíli mi i trvalo než jsem si zvykl na tu otravnou jakože francouzskou hudbu. (16.01.2014)

Nebyl to snímek, o kterém bych si předem něco zjišťoval, a o to více mě potěšil tím, co znamená. Poctu zašlým magickým počátkům našeho milovaného filmového média v sytém pařížském přebalu, poctu jedné legendě od legendy druhé. HUGO se dá brát i za fajnové dětské dobrodružství, ale pro mě je to v první řadě moc pěkná pseudo-dějepisná pohádka. Ocěnuji komediální přínos postavy nádražního strážníka, Cohen to zvládl na výbornou. (01.03.2012)

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té “nejprimitivnější” (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým. (...) (17.02.2012)

První hodinka se mi strašně líbila.. mělo to kouzlo !:) Celý film se odehrává na vlakovém nádraží, jelikož od malička miluji Vlaky,tak mi to strašně spousta věcí připomenulo.. Nicméně v závěrečné Hodině nastala z mé strany menší nuda a jsem donucen dát filmu pouze 3* ... Zajímalo by mně jaké byli v kině 3D Efekty.. když ve filmu téměř žádný efekt nebyl !! 63% (25.12.2012)