Vejdi do prázdna

Stejně jako Morien si myslím, že bylo nešťastné v prvních minutách v podstatě odvyprávět celý zbytek filmu. A neobstojí tu ani námitka, že by bylo potřeba nějakým způsobem představit divákovi pravidla toho tripu, aby se v něm poté dokázal orientovat; tohle není Inception. Zatímco Irreversible mě s každým zpětným posunem v čase čím dál víc připoutávalo k obrazovce, Enter the Void nenabízelo ani napětí ani halucinogenní opojení. Noé nám tentokrát celkem samoúčelně cpe pod nos asijské pinďoury a všelijaké další soft porno a zřejmě se pokouší nabídnout nějaké syrové zobrazení reinkarnace, ale na to, o jak kontroverzní a silné téma jde, tohle podání vyznívá poměrně unyle. Škoda. (21.12.2010)

Nedejchám. Existenciální otázky sou na hovno. Život je laciný porno, který sjíždíme na tripu. Láska, která se kurví s neonem. Září. Upjatě a lacině. Děvka. Chceš vejlet, frajere? Tak chcípni. Chcípni a užívej si to peklo bludiště. Ty králíkárny. Ten nesmyslnej kruh, ze kterýho se, frajere, nedostaneš. Pořádně nasaj upřímně romantickou krásu. Slízej z chodníku ten sekret. Lízej, píchej, střílej si do žíly. Máš přece patřičnej nadhled, no ne? Jsi divák. Pan Nezúčastněný. __ Mám chuť si dát pořádnou ženskou, peří a prostřelit hlavu. Dám si cígo, sprchu a půjdu spát. (10.02.2011)

Noé sa tu pokúsil o akúsi „2009: Životnú odyseu“ v preňho typicky psychedlickom podaní. Po (veľmi) sľubnom rozbehu s kľúčovým dramatickým zvratom ale skĺzol do nudného, zdĺhavého a bezkoncepčného poletovania po udalostiach „pred a po“, ktoré danú udalosť nikam neposunuli. Vizuálne a rozprávačsky originálny štýl, ktorým úspešne ozvláštnil a zosilnil vyznenie príbehu v Zvrátenom, tu tak zneužil pre samoúčelnú pseudohĺbavú onaniu. (02.01.2011)

Už úvodní titulky věstily, že si toho Gaspar Noé vzal buď moc a nebo málo... a pořád nevím, možná měl vsadit na kvalitnější matroš a svůj rauš pak přeměnit v nápaditější improvizaci, protože, ač by se tenhle bezútěšný posmrtný pohled na pozůstalé z neokoukané duší perspektivy mohl zpočátku zdát revolučním, postupně zreinkarnoval do nudy k posrání... (24.03.2014)

Gaspar Noé je zjav. Posúva hranice a experimentuje, provokuje a skúša, kam až zájsť - a to nielen po formálnej stránke, ale aj obsahovej. Rozhodne si vybudoval svoj štýl a rukopis a dokonca azda aj vlastný žáner - čo je v dnešnej dobe ťažké. Rozhodne vie točiť filmy, robiť s hercom. Vie aj šokovať - no potešiteľné je, že nikdy šokovanie nie je na prvom mieste - či ak na ňom je, nie je na ňom samé, efekt nie je prázdny, nejedná sa o pózu bez hĺbky. Enter the void ponúka v niečom doposiaľ maximá viacerých jeho naznačených úsilí, snáh a trendov, ponúka priestor na premýšľanie nan množstvom vecí. tibetskú knihu mŕtvych som nečítal, no nepochybujem, že sa jedná o adaptáciu "vernú" (do miery maximálnej, v akej môže byť adaptovaný nebeletrestický text). Zároveň si zgustnete na hustú a úplne precíznu atmosféru nočného Tokia, ktoré je akýmsi peklom/tripom. Niekoľko zaujímavých "nápadov". Najviac vytýkaná bude zrejme dĺžka - a ja sa tomu tiež neubránim, aj keď mi nevadila až v takej miere - a nebyť toho, že kino Nostalgia nepatrí k najpohodlnejším a najvykurovanejším, možno prirátať moju miernu nespokojnosť s metrážov v jednej časti k okolnostiam. Tento film je dobré vidieť a rozprávať sa o ňom - a premýšľať o ňom, čo budem ešte dlho robiť. (03.02.2011)