Dům ďábla

Amerika byla v sedmdesátých letech posedlá okultismem a uctíváním satana. Ne že by byl na každém dvorečku vedle psí boudy nakreslený panenskou krví pentagram, ale tak nějak to patřilo do kultury Spojených států amerických. Vzniklo proto hodně béčkových filmů těžících z tohoto fenoménu. A Ti West je měl asi hodně rád, protože před pár lety vzal kameru, pár tisíc dolarů a natočil poctu tomuto subžánru. A jakou. Můžete se těšit na velmi pomalu budované napětí, kdy kamera skoro až fetišisticky projíždí každým koutem starého a děsivého domu a sleduje při tom mladou a nevinnou hrdinku, na kterou se něco chystá. Pokud chcete lekačku každých pět minut, jděte o dům dál (doslova). Tady je to opravdu o té děsivé atmosféře, které budete muset podlehnout. (25.02.2024)

Vždy mě hned na úvod znechutí reklamní blábol: podle skutečné události. Tomu snad už dnes nikdo nevěří. Naštěstí snímek je dosti mysteriozní na to, než aby mohl zachycovat skutečný příběh. První část snímku je velmi komorní. Ve vzduchu je sice nejasný pocit, že něco není úplně vpořádku, ale jinak příběh teče líně a peřeje v nedohlednu. Jakmile nastane boj o život, vše se rychle změní. Mladá studentka rychle pochopí, že se platí za naivitu a také za to, když si tancuje po domě a přitom rozbíjí (i když nechtěně) drahý porcelán. Rituál je působivě odpudivý a Samanta ukáže, že nehodlá prodat svou kůži lacino. Napětí je sice kolísavé, gore efekty jsou ovšem vydařené. mezi 3 a 4*. (30.03.2012)

Tak tohle si jednou za čas nechám líbit velice rád! Skvělá napodobenina atmosférických (okultních) hororů z přelomu 70. a 80. let. Od hudby, přes titulky, až po určité milé scénáristické berličky (Co udělá hrdinka v klíčový moment? Ano, ... - nechci spoilerovat). Pro člověka zvyklého na moderní horory, kdy divákovu pozornost probudí každých pět minut nějaká laciná lekačka, je tenhle film peklem. V příjemném i nepříjemném slova smyslu, záleží, jak se k tomu kdo postaví. Atmosféra se buduje v dlouhých záběrech, v nichž hrdinka velice pomalu prochází prázdnou barabiznou, nikde nic, jen tísnivá hudba a sem tam nějaký prapodivný zvuk. A ne a ne něco vybafnout. Někdo u toho usne (imho většina diváctva), někdo naopak bude napjatý jak struna. Podle hodnocení je očividné, do které skupina spadám já. Závěrečná divácky vděčnější "akčnější" patnáctiminutovka je poměrně sympatickým způsobem přestřelená, atmosférické inferno z prostřední části však nepřekonává. Horror movie of the year (31.10.2009)

Poctivo budované napätie. Na tak čistú hororovú hru už dnes ani nie sme zvyknutí (paranormálne aktivity sú pôsobivé, ale sú blaf). Snímka zahanbuje všetky domy a amityvilly, a v perfektne vystihnutých osemdesiatkových šlapajách vzdáva poctu jednej historicej etape žánru. Škoda len toho záveru, ku ktorému sa posúva tak sústredene a s toľkými rastúcimi očakávaniami v divákovi, ktoré nedokáže naplniť, nieto ešte preplniť. (05.12.2011)

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let. (10.11.2009)