Mezi zdmi

,,PANE UČITELI, JÁ SE NENAUČILA NIC“...,,NEMŮŽEŠ CHODIT DEVĚT MĚSÍCŮ DO ŠKOLY A NIC SE NENAUČIT“...,,JÁ JSEM TOHO DŮKAZ“...,,ČETLI JSME PŘECE KNÍŽKY“... ,,- TY JSOU PĚKNĚ BLBÝ“..... /// Škola plná imigrantů – noční můra učitele. François neustále debatuje s 13 (15) tiletejma ,,houpacíma koňma“ o hovně (či co že to znamená slovo ,,Rakušanka“) nebo proč ,,konjuktiv“... (tuhle pičovinu neznám zase já...).... Sulejman, Bubakar, Khumba, Wei.....chtěj taky něco říct. Všichni melou, přeřvávaj se a já jsem mírně afektován. Proč jsem jen já, osoba s vytříbeným vkusem chtěl vidět tuhle .... (doplň si sám – prej škola hrou...)? ,,VY TADY DĚTI JENOM TRESTÁTE A NEMOTIVUJETE JE! (názor rodičů, pro kterej bych vraždil!!!) Porady učitelů – (jak na smrady) jsou podobně o hovně (bohužel zdražilo i kafe v automatu...). Prostě takovej pohled na školu plnou imigrantů. Sami si máme vytvořit názor. (Co my. Frantíci!) Snaha o nahlídnutí do ,,kultury“ školy, problémů, o pochopení studentů....tak to funguje výborně! Nenásilně, pomalu a samo. A závěrečná třetina – to už je střet ideí, plno (mých) negativních emocí a (zřejmě) přichází to, co jsem od filmu čekal. COPAK MÁTE ve Francii TĚCH ČERNOCHŮ MÁLO? Aha, já zapomněl... filmový zamyšlení na společenský téma. Rozhodně zajímavější než to naše. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu od Françoise Bégaudeau číst nebudu. 2.) Nikdy bych nenechal ze školy vyloučit studenta, kterýmu by hrozil návrat do Afriky. 3.) Thx za titule ,,fridatom“ a ,,Natálie Nádassy“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (19.03.2012)

popravdě jsem čekal něco co by se mě víc dotklo ale on je to opravdu"jen"takový ultrareálný pohled do jedné třídy....Nějákou dějovou kostru to vlastně nemá-místo ní máme jen školní rok se všemi těmi pocity flustrace, přetahováním se o respekt a pozornost, prohrami, světlými chvilkami pokroku a naděje.....Konec je vlastně jen takovým zvonkem na konci hodiny s tím,že za chvíli celý ten kolotoč začne nanovo=Zajímavé a hodně dobře natočené-ale znovu už se na to asi nepodívám... (05.04.2011)

Mezi zdmi - proti zdem, mezi slovy - proti nim, jejich prorážení, odrážení, smlčení - důraz, odraz, mlčení. Proti sobě učitel a žák, mezi sebou učitelé, žáci. Společně v krychli, od sebe odděleni zdí - sami v sobě ukrychlení. Porozumění se skrývá v jazykolamech, v klesajících melodémech, oznamovacích větách.Film nápodobný realitě, který mnohem více ukazuje, v jaké jazykové pasti se nachází společenství: Komunikace a chování se křížkují ve vzorcích a modelové situace dostávají film do pasti drobné, i když funkční prázdnoty. Film jako ukázka, ukázka našich pastí i nástrah. Sám se však vmotal do pasti přání být autentický. (29.11.2008)

Já jsem naprosto spokojený človíček, protože znám dost učitelů (a školu vedle), tak vím, že takhle nějak to probíhá v reálu a ruku na srdce, je to někdy pěkná fuška na psychiku. Je to skoro umění udržet žákovu pozornost a já to skutečně obdivuji. Nedávno jsem se dozvěděla, že i pro autistické děti je zavedená pomoc v podobě pracovnic (zní to studeně, ale není), které jsou školené a mají empatickou duši. Celou dobu výuky je s tím dotyčným žákem v lavici a přesně ví, co dělat, když se tento žák prvního stupně na gymnáziu nějak projeví. Já tomu nerozumím, ale vážně klobouk dolů. A v tomhle případě jde také o skutečnost, kterou převedl samotný aktér na plátno a ještě si v něm zahrál. Ne vždy všechno dopadne k učitelově obrazu, ale za každou trošku pokroku patří takovým lidem velká chvála. (23.11.2016)

Tahle třída rozjívených imigrantů, se kterými se dennodenně musí utkávat nesmírně klidný a sebeovládající se francouzštinář Marin, každého rychle zbaví iluzí o učitelském poslání. Na francouzském předměstí se mísí snad všechna etnika světa, která tepou životem a nepomáhají si tezovitými nebo emocionálními výjevy (jako třeba nedávné drama rovněž ze školních lavic Mezi řádky), jen se kouskují na malé výhry, prohry, ponaučení, posuny někam.. a mezi tyhle křehké a hravé útržky se vetřela vnímavá kamera. Ta velmi obratně snímá nepředvídatelnou skupinu školáků, která bojuje o své názory, a i když chybuje, stejně jako kantor, režisér Laurent Cantet, který získal Zlatou palmu v Cannes i nominaci na Oscara, nechává na každém, aby si udělal svůj vlastní úsudek. Snímek nemá žádné zásadní vyvrcholení nebo šokující pointu, nedisponuje nějakými novátorskými hrátky s formou, prostě je vybaven silnou autenticitou (kantora hraje autor literární předlohy) a neustále nejen studenty, ale i diváka provokuje nejrůznějšími otázkami (obdivuhodný režisér Cantet nastřádal na sto padesát hodin hrubého materiálu). Inteligentní a citlivý francouzský příspěvek, který donutí k zamyšlení.. a hlavně vychází z prosté reality.. díky za něj!! (28.08.2010)