Louise-Michel

Ačkoli by nevybíravost zdejšího ataku na kapitalistickou společnost a ekonomické vazby v jejích základech mohla zavdávat k domněnce, že Delépine-Kervern točí pro úzké publikum apriorních radikálů, je jejich humor naopak principielně přístupný všem. Tvůrci se totiž nikomu nepodbízejí a strefují se bez rozdílu do každého. Není to však palba chaotická či neuvážená. Naopak nese nepřehlédnutelné doklady až odstřelovačské preciznosti – každý dokonale vybroušený gag či vtip má své místo v celku díla a současně vypovídá mnohé o postavách i divácích, kteří na něj reagují. Nejen díky dramaturgicky důmyslnému scénáři, směřujícímu k zásadnímu odhalení o identitě hlavních postav, lze "Louise-Michel" označit za podpásovou nuzáckou parafrázi na japícký "Klubu rváčů". Stejně jako deset let starý kultovní titul nabízí i francouzská satira nekorektní zábavu i výstižnou výpověď o dobové západní společnosti (je až k nevíře, jaké množství symptomů doby - od paranoie přes bio potraviny po adoptování dětí z chudých zemí pracháči - dokáží tvůrci ve vyprávění obsáhnout). (10.09.2009)

Politicky nekorektní satira, která je sice inteligentní a je podána originálně, mě však téměř vůbec nebavila a humor mě ve většině případech míjel. Pár scének pobavilo ( US dvojčata) a Benoit Poelvoorde bohužel ve vedlejší roli, přesto vynikající. Groteskní satiry zřejmě nejsou mým šálkem kávy a od Francouzů jsem zvyklý na jiný druh humoru. 55% (21.02.2019)

Než jsem do toho šla, tak mně bylo řečeno, že to bude nářez a šílenost. A bylo to přesně takové. Od začínající Internacionály a přísunu stravy pro Louisu jsem tušila, že předpověď byla zcela na místě. Následoval Michel a jeho Velká medvědice, Malá medvědice, Velký vůz, střelba na terč a já byla mrtvá smíchy. Komedie se sociálním podtextem, která nenáročného diváka nezklame. Jejich hlášky, zjev, upřímná prostota a rozhořčení a s tím související jejich způsob jednání byl režisérskou dvojkou předložený akorátní formou a ani ta ulítlost nebyla v tomto případě vůbec na škodu. Michaelova hláška při jednání s propuštěnými zaměstnankyněmi v jedné boudě shrnula podstatu celého filmu do jedné věty : "Vy jste profesionální. Já jsem profesionál". kdo viděl, pochopí. A za ten závěrečný puntík na konci musím jednu hvězdu přihodit i kdybych nechtěla. (17.10.2014)

Občas velmi drsná, nevybíravá komedie, ale občas jen honění ega nad svou výjmečností a podivností. Filmů o pomatených asociálních outsiderech, jenž živoří na pokraji naší "krásné a zářivé" společnosti je dosti a dosti. Louise-Michel tak zkrátka nic nového nenabízí a zkušeného diváka nepřekvapí ani svým cynismem a černočerným humorem. (09.02.2011)

Velmi cynická, originální a v neposlední řadě zábavná procházka za dělnickou spravedlností. Na povrchu mírně levicová „agitačka“ (nikdy mě nepřestane překvapovat, jak je toto téma ve Francii stále živé), uvnitř drtivý knock-out pokrytecké společnosti. Louise-Michel vyvolává zvláštní směsici pocitů oscilující někde mezi neřízenou cynickou zábavou a bolestným soucitem a dává tak vzniknout opravdu netypickému zážitku, který je odlišný od všech (rádoby)pobuřujících, kritizujících a všemožně hodnotících snímků, které se zabývají kritikou soudobé společnosti. Pichlavost snímku je navíc podpořena minimem stylizace (na rozdíl od Bruna), převážně statickou kamerou, někdy i mírně roztřesenou, barvy jsou použity velmi střídmě, obraz je prostě nadmíru střízlivý. Dvojice Kerven – Delépine nejsou tvůrčími anarchisty v pravém slova smyslu, ale jejich styl se tomu velmi blíží. (20.11.2009)