Dva na cestě

Tvůrci tohoto nevšedního britského romantického filmu nezapřou silnou inspiraci Claudem Lelouchem, jehož filmy Muž a žena a Žít a užít aktuálně slavili obrovský úspěch po celé Evropě i za oceánem. Ještě i ta Manciniho hudba silně připomíná Francise Laie. A byť mě Lelouchův zmíněný film ze stejného roku oslovil o něco víc, i zde ono vyprávění vztahového příběhu na přeskáčku ve dvou vrstvách funguje krásně a navíc jde svou vlastní cestou. Komedie z minulosti hlavní dvojice, tvořena příběhem mladého zamilovaného páru, jejich veselých zážitcích kolem seznámení a společných radovánek na cestách, se zde působivě prolíná s dramatem z jejich současnosti po více než 10ti letech společného života. V obou rovinách režisér s oběma hercema (velmi vydařené spojení Audrey Hepburnové a Alberta Finneyho!) doslova naplnil film silnými emocemi, aniž by tlačil na pílu a stejně jako u Lelouchových snímků, i Donenův film ve vás místy vyvolává ten dojem... že nesledujete hraný film, ale jakoby kousek nafilmovaného života samého. 80% (03.01.2021)

Dva na cestě drží smutný a dost nečekaný rekord, jsou rozhodně tím nejnudnějším filmem s Audrey Hepburn, a to beru v potaz i tohle drama z prostředí kláštera. Časové mistrovsky prolínané roviny (podle kolegy golfisty) jsou ve skutečnosti pořádnej bordel, dialogy váznou a žánrově funguje jedině road movie, protože film se celý odehrává, když někam jedou. Bod jenom za nevinně nenávisté hlášky malé holčičky. (24.07.2011)

„Nevypadají moc šťastně.“ - „A proč by měli? Zrovna se berou.“ Jestliže mě to střídání časových rovin při první projekci zpočátku rušilo, lehce mátlo a trvalo mně si na něj zvyknout, napodruhé jsem si ho už užíval hned od začátku, a co chvíli oceňoval funkčnost jednotlivých navazujících „švů“. A styl vyprávění mi k atmosféře snímku (vhodně podpořené Manciniho hudbou) také dokonale seděl. Protože tahle hořko-komediálně-romantická exkurze do jednoho vztahu má největší sílu právě při přeskakovaném nahlížení do jeho jednotlivých fází, divák totiž může nádherně vidět ten vývoj. A nejen filmu ale i svůj vlastní, některé scény a momenty mě osobně bavily ještě více než prve (paradoxně nejvíc ty s nádechem hořkosti). A samozřejmě by mě tahle vztahová sonda tolik nechytla nebýt výborně sehrané a maximálně sympatické ústřední dvojice (na Audrey jsem, nepřekvapivě, mohl oči nechat). Zaslouženě čistých 5*. „Rýpání bys mohla vynechat.“ - „Mlčím jako hrob.“ - „Že jsi zticha, ještě neznamená, že se do mě nestrefuješ.“ (03.04.2010)

Film to byl bezesporu zajímavý, bavilo mě, jak si tvůrci hráli se všemi časovými rovinami, jejichž prolínání bylo zvládnuté tak dokonale, až mě občas mátlo, ale ani tak jsem nebyl ušetřen negativních dojmů. U některých pasáží jsem se totiž musel velmi snažit, abych se na ně dokázal soustředit, protože jsem se začínal lehce nudit a mé myšlenky jevily snahu o to, aby se mohly volně potulovat. Pokud jde o obě hlavní postavy, působil na mě Mark občas tak trochu jako blb a Joannu hrála Audrey Hepburn, takže by mi byla sympatická, i kdyby na těch cestách vraždila a rozpitvávala malá koťátka. No, a kdyby se právě takovým způsobem postarala o malou Ruthie (a její vypatlané autory), byl bych štěstím bez sebe. / Poučení: Na vtazích je třeba neustále pracovat. (25.03.2023)

Třetí spolupráce Audrey Hepburn a Stanleyho Donena působí tak trochu jako variace na stokrát viděné. Krizí zmítaný manželský pár mapuje vývoj svého vztahu, což nám režisér předkládá prostřednictvím náhodně seskupených časových rovin. Nápad jistě originální, ale ne zcela funkční. Každý zajímavý moment ze života dvojice totiž skončí dřív, než stačí v divákovi výrazněji rezonovat. Také tvrzení, že láska je nejkrásnější na začátku a po složení manželského slibu jde všechno do kopru, není ničím novým. Nepřekvapivý dějový vývoj vynahrazují herci, především civilně a nestylizovaně obsazená Audrey, po jejímž boku se neztratí ani Albert Finney v roli manžela. 6/10 (04.12.2009)