Noc

"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. (26.11.2012)

Antonioniho Noc je intelektuálním filmem z prostředí intelektuální smetánky, nicméně v rámci své spřízněné kategorie se pohybovala na vlně, na kterou jsem byl schopen se alespoň částečně naladit. Takový Sladký život od Felliniho, roztříštěný během tří hodin do bezpříběhové mozaiky, byl pro mě už naopak silně za hranicí této vlny. Noc mě dokázala přes svou délku zaujmout svou šedesátkovou atmosférou v komorním duchu, pěknou černobílou kamerou, podařilo se mi vžít se i do pocitů postav během pomalu vadnoucího a rozpadajícího se vztahu, stejně tak docela si vedle toho užít skoro až poetický nádech oněch dlouhých pololíných večírků v doprovodu živé jazzové hudby. Je to film z jiné doby, do níž Noc diváka úspěšně vnáší se vším všudy, včetně odlišného, mnohem pomalejšího plynutí času. Je to v nejedné chvíli při správné náladě zajímavý zážitek. Problém je, že i přes jistý soucit k postavám ve mě film většinou nevyvolával ty správné silné emoce, přestože dokázal upoutat mou pozornost po více méně celou dobu, zůstal pro mě s Antonioniho stylem a některými jeho herci až příliš studeným a s ubíhajícími hodinami onen zážitek snadno a rychle vyprchal. Na druhé straně se mi tady hodně líbila Jeanne Moreau, která tu zamlada opravdu zazářila a dovedla upoutat často i jen pohledem očí... Rád jsem film viděl, byť potřebu se k němu vrátit v budoucnu mít nejspíš nebudu a na čisté 4 hvězdičky u mě úplně nedosáhl. Silné 3*: [70%] (25.02.2022)

Filmová sonda do prázdnoty. V daném případě aristokratického druhu. Řekl bych, že šedesátá léta si libovala v podobných sondách - nešlo o příběh, ale o postižení místa, společenské skupiny, lidských typů. Film si tím projít musel, a tahle "vlna" jej vývojově posunula o něco dál. --- Reakce, tedy divácká recepce, podle mne hodně závisí od toho, do jaké míry jsou zobrazené a pitvané jevy divákovi blízké. Pokud jde o mě, je mi téma vyhoření cizí. Opustil jsem v životě leccos, ale vždycky vlastně proto, že se objevilo něco, co mě ovládlo a zaujalo namísto toho dosavadního. Což je povýtce osobnostní dar. Nepopírám však, že vyhoření má svoje společenské konotace. Já když jsem opouštěl, překračoval jsem normu společenské konformity. Kdybych se jí nechal ovládnout, dost možná bych jako bezradný a prázdný intelektuál skončil taky. --- Tedy, relativně nízké hodnocení odráží můj ryze osobní vztah k zobrazovanému jevu. Uměleckou úroveň filmu nikterak nepopírám a chápu. (22.08.2015)

Intelektual je sobec plny soucitu. Na pozadí jazzového nocturna se odehrává rozpad jednoho vztahu založeného vlastně na Antonioniho poznatku, že každý milionář má svého intelektuála. Krize identity, hledání vlastního já, pochopení i odpuštění. Ano, moźná by si dokázala odpustit, jen kdyby její dosavadní život stále nerámovaly ty prokleté schody, schody po nichž lze stoupat, ale také klesat. Schody, které se vždy objeví v nepravou chvíli, aby opět rozdělily pracně budovaný vztah. (09.02.2020)

Ve chvíli kdy se na plátně zjeví tančící černošský pár a začne skutečná noc, jako by se divákovi přes hlavu přehodila černá deka, jejíž temnota ho zavede do končin, které si ústřední postavy vzájemně nedokáží sdělit. Divák se tak stává jakýmsi spoluspiklencem, který si s oběma postavami projde celonočním prozřením. Se slunečními paprsky, které ráno dopadají na hlavy spících opilců, se konečně dostaví jisté osvícení. Ale zástěrka noci je ta tam, a je opět těžké se vymanit ze zaběhlého stereotypu… (23.10.2007)