Noc

Noc je druhým dílem tetralogie citů Michelangela Antonioniho a volně navazuje na první film Dobrodružství. Antonioni zde dosáhl vrcholu své tvůrčí poetiky, jež klade důraz na pomalé tempo a namísto příběhu či dokonce akce se obrací do niter svých hrdinů, které naprosto stěžejně ztvárnili Marcello Mastroianni a Jeanne Moreau. V kontextu "děje" nesoudržná, ale herecky fenomenální dvojice jde v tomto snímku za hranice běžných očekávání spojených s jejich hereckým uměním (např. Mastroianni jako milovník). Antonioni omezil zachycení časoprostoru na necelých 24 hodin filmového času, čímž nechává prostor pouze citovému, tj. vnitřnímu jednání postav, které není omezeno žádným narativním rámcem. Noc je strhující mistrovské dílo o vyčpělosti lásky v partnerském vztahu, neumění komunikace i skrytých touhách v duších jednotlivců. (12.10.2023)

Na sledovanie Antonioniho Noci musí mať človek čas a snahu vcítiť sa do života a problémov postáv na obrazovke. Film plynie pomaly, scenérie a obrazy nie sú samoúčelné, dialógy iba občas prerušia dominantné ticho, tuším, že vo filme je ukrytých mnoho symbolov a podobenstiev, ale nemám prílišnú chuť ich objavovať. A tak sa iba dívam a uvedomujem si obrovský rozdiel medzi tým, keď som Noc sledoval vo filmovom klube pred vyše pol storočím a dneškom. Naďalej nedám dopustiť na Zväčšeninu, ale ostatné Antonioniho diela si celkom rád z času na čas pozriem bez podráždenia, ktoré pociťujem napr. pri časti Felliniho filmov. (07.06.2017)

Ono je v podstate jedno, čo kto robí: či vykonáva celospoločensky prospešnú prácu alebo sa fláka a navštevuje večierky. Podstatné je, či ho to napĺňa a baví. Antonioniho film je o ľuďoch, ktorých nebaví nič. Partnerstvo, večierky a v podstate už ani flirt. Všetko sa vykonáva mechanicky, nasilu. Zádumčivá sebaľútosť non plus ultra. Žena sa ľutuje, že má citovo chladného partnera, zanedbáva ju, on manželku trpí, a vychutnáva krátkodobé flirty - no zdá sa, že aj to je len póza, ktorá sa opakuje a nudí. Všetko v prostredí intelektuálov a boháčov, t. j. prostredí, ktoré filmovo slúžia väčšinou k nasledovným veciam: 1. vytvoreniu účasti a obdivu k životu týchto ľudí na základe inšpiratívnych a plnokrvných príbehov, 2. ukázaniu, že sú to bežní ľudia ako my a niet im čo závidieť, všetko bohatstvo alebo intelektuálnu výbavu (alebo najlepšie oboje) si odtrpia a odserú inde, 3. presvedčeniu, že náročný intelektuálny (existenciálny alebo iný) boj o život sa najčastejšie odohráva v danom type spoločnosti a preto je potrebné vzdelávať sa tak, aby sa cieľová divácka skupina zaradila do tejto kasty. Antonioni je šľachtický ľavičiar, povrchnú blazeovanú znudenosť a odťažitosť vo vzťahoch navonok kritizuje, ale vo svojich dielach nedokáže opustiť svet zámožných, trápiacich sa aristokratov ducha či majetku. Zdanlivá kritika je možno v skutočnosti kronikou samoľútosti v štýle: pozrite, k čomu ste nás dohnali, svojím neustálym dorážaním! (26.08.2013)

Myslím, že naprostá většina filmů, které jsem kdy viděl, jsou ve srovnání s Nocí strašné stračky. Tohle je film, který nedělá kompromisy a který přichází s jedinečnou uměleckou výpovědí, která nemá sobě rovné. Už proto to není podívaná pro každého, tento její elitní charakter ale jen v mých očích umocňuje její celkové specifické kvality, které docení jen mimořádně vnímaví diváci schopní o filmu přemýšlet. Za sebe nemám problém vzkázat všem omezencům, kteří tento filmařský majstrštyk hodnotí jako pseudointelektuální nudu apod., aby byli tak laskavi, a místo sledování hodnotných filmů, které nedokážou docenit, zůstali u mainstreamové filmové produkce - bude to tak podle mě lepší. UPDATE 25. 12. 2014 - Och, sledovat tuto oduševnělou filmovou krásu je jako stát u vytržení nad nejlepšími renesančními plátny, přičemž posledních 10 minut filmu je emočně zcela zničujících. Kdybych točil filmy, tento by byl asi ideálem, k němuž bych se chtěl přiblížit a s nímž bych se celý život srovnával. I při druhé projekci se mi film líbil jako napoprvé, a snad ještě i více. Ohromuje mě jeho čistota filmového výrazu, celková promyšlenost a herecké mistrovství ústřední manželské dvojice - sledovat herectví Jeanne Moreau a Marcella Mastroianniho je pro mě nesmírným požitkem, který jen umocňuje nádherný zvuk mluvené italštiny (jaký to božský jazyk, jímž mluvil Michelangelo Buonarroti a další renesanční velikáni - osobně asi neznám jazyk, který by zněl vznešeněji a liběji - i sebevětší banalita má v sobě tolik poezie, je-li pronesena italsky; toto můžeme Italům jen závidět). Ohromen jsem i oduševnělým zjevem Moniky Vitti - ve scéně, v níž k manželům Pontanovým pronese: "Dnes večer jste mě rozervali na cucky", jsem si uvědomil, že tím přesně vystihla totéž, co se při sledování NOCI stalo mně. Není možné žít stejný život jako předtím po zhlédnutí takového filmu. (15.11.2012)

Vždycky žasnu, jak ti Italové uměli točit ve městě a jak uměli točit nudu a smutek a problémy. A taky žasnu, jak nejen Italové uměli hrát. Noc mi trošku připomínala Felliniho Sladký život. Je méně složitá, ale stejně výmluvná a precizně vytvořená. Vedle příběhu postupně stále odcizenějších manželů a jejich umírajícího přítele si můžeme vychutnat spoutu příjemných filmových hloupostí , jako je tanec se skleničkou nebo hra na dlaždicích. (15.04.2006)