Zákon gangu

S01: Ha! Konečně jsem se, sedm let ve skluzu, dostal tady k tý vidlácký, skrz na skrz američanský kultovce a jo, táhne od samýho začátku. Kombinace maloměstský Kalifornie a drsňáckýho gangu kde nechybí správný psanecký charisma - baví. Pravidelně je to krvavý, sranda, nechybí zvraty a příběh jde neustále nějak kupředu, herci top (v čele Perlman) a fakt, že kdo je tu vlastně klaďas (...) taky hraje do karet :) Měl jsem problém jen se zmateným hlavním hrdinou a jeho nudným milostným životem, ale poslední dva díly obrat a snad se to zlepší do příště. Celkově dobrej potenciál, může to být jak strhující, tak rozmáznout se v šedej průměr. 80% S02: Do hry vstupují arijští bratři s krásně ultra zarputilým výrazem Henryho Rollinse a SAMCRO zápolí nejen se šmejdy různých barev a stran zákona, ale i nedůvěrou ve vlastních řadách. Mouchy první série jsou vesměs napraveny (Jax, telenovela), pár postav jde zajímavě o kus dál, jen se mi to místy zdálo až moc zamotaný, děravý v logice a zvláštní z hlediska chování. "Vězeňský" díl asi nej. S chutí pokračuju. 80% S03: Sezona, která má mdlejší začátek, výlet do Belfastu vnese s jiným prostředím a párem nových postav i jakž takž rozmanitost, dopadne to zajímavě, představí se rusáci a závěr čekejte velkolepost. Chce to ale něčím nakopnout. 75% S04: Stalo se. Po všech stránkách dosavadní vrchol seriálu. Už hned úvod všechno vykolejí, posune kus jinam, přičemž smrdí čerstvou krví. Hlavní hrdina se ostříhal a pochlapil, skvělá je postava podivína Pottera, příjemně působí i nový šéf Charming PD, rozbil mě Hoff a třešní na dortu samozřejmě Machete Trejo. Absence slabších chvil a opruzů, konečně se to pořádně semele, zvlášť v E10 a 11. Přišlo mi, že všechny ty vztahový sračičky z let předtím se tady konečně vyplácejí, že kolem všech hlavních postav se tu událo něco hezky zajímavý, a umělo to být i nepředvídavý. Jo... level up, doposud fajn, tady teď HUSTÝ. 90% S05: S vyšším očekáváním přišel zatím nejslabší ročník. Připadalo mi, že si tu autoři nevěděli rady kam dál, nebo se vydali špatně a spoustu věcí ohráli, postavy tak omrzí (především Jax). Čím naopak pětka vyniká, je hodně slušná míra násilí, rozsvěcí to tu sympaťák Nero, kozatý úlet Waltona Gogginse k nezaplacení. 65% S06: Klub usiluje legalizovat byznys a nevyhnutelná tragédie spěje k vrcholu, prvních pár dílů chrrr, ale pak to graduje až k velmi intenzivní koncovce a dočkáme se dvou velkých smrtí. Jaxe už jsem jako bezcharakterního ztracence odepsal a nad jeho věčným "promise" jen podrážděně kroutím hlavou, přeju mu nic než ten nejtvrdší pád na držku. Ale ač je ten seriál na 90% plný idiotů, pořád umí vzbudit zájem jak to s nima dopadne. Jdeme do finále... 80% S07: Celý seriál měl hned několik míst, kde jsem ztrácel pozornost a nedívat na to ve dvou, třeba bych se býval zasekl, ale pokud to dotáhnete až sem, k poslednímu dílu velmi dobré poslední série, kde za tónů odrovnávající "Come Join The Murder" všechno dopadne jak má (SPOILER), přesahově, a z těch Vašich 92 hodin bude dobrá investice. Jak čistě do zábavy, tak i hlubších témat typu rozpolcená mentalita gangstera a jeho životů, zákulisí vztahů zločineckých organizací a strážců zákona, či nevyhnutelnost osudu... Enjoy ;) Potěšila delikátní rolička MM a ještě bych rád řekl, že moje celkově oblíbená postava byl Nero Padilla s hrozně správňácky charismatickým Jimmy Smitsem, a cením ten charakter moc, protože do všeho vnesl přesně ten typ "světla", jaký mi tam jinak tak chyběl. Oblíbil jsem si Gemmu (ač do rodiny ani zaplést se s ní bych nechtěl) a moc zajímavý pro mě byl Otto, jednak z hlediska psychologie a jakou úlohu sehrál, ale i proto, že ho hraje sám autor SOA, Kurt Sutter - slušná vytříbenost. 90% "The lies caught up to all of us, man... / When the time comes, she needs to tell my sons who I really am." (22.11.2015) (méně) (více)

Jax's got 99 problems and his mom caused them all. ♥ Minimálně jedno se musí panu Kurtu Sutterovi nechat, a totiž že po scenáristické stránce předvádí velmi působivou eskalaci zla a špatné karmy. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že našim psancům prošlo leccos, že nikdy nebyli potrestáni za své špatné skutky a že na konci jako klub vycházejí obrozeni ke světlým zítřkům, tak podle mého je pravdou přesný opak. Jediné postavy, které se dočkaly "šťastného konce" jsou Wendy a Nero, a oba se toho dočkali díky tomu, že doopravdy postavili blaho a štěstí svých dětí (své rodiny, téma celého seriálu) nad svoje osobní sobecké zájmy. Mimo ně jsou jediní dva lidé, kteří kromě slepé oddanosti (kterou si Sutter velmi často plete s opravdovou láskou) projevili také svědomí, přítomnost kritické myšlenky a obecně vnitřního života a touhy po něčem "větším", byli Tara a Juice, a oba dva byli za svoje následná chybná rozhodnutí ve snaze toho "něčeho" dosáhnout potrestáni mnohonásobně víc než všichni ostatní se srovnatelnými prohřešky. Tara se tak dlouho bála, aby se na ni neobtiskla černá ruka klubu, že se raději vrhla do propasti sama a rozhodla se pletichařit na stejné úrovni jako oni, čímž v mých očích kompletně přišla o svou nevinnost a jako postava byla již nevykoupitelná. Juice rozdrtil tlak vnější hrůzy natolik, že rezignoval na myšlenku sebe sama jako samostatné jednotky a nechal se manipulovat jak Clayem, tak Jaxem do situací, které už sám nemohl ospravedlnit a tak jenom přijímal další a další tresty za činy, které nebyly z jeho hlavy a se kterými se nikdy vnitřně neztotožnil. Ve výsledku si ale myslím, že Clay se vůči němu zachoval lépe než Jax, neboť mu po přiznání viny odpustil s tím, že "každý u stolu udělal něco". Jax zaslepený pocitem, že je ten princ přinášející "spásu", takovéhle introspekce vůbec nebyl schopen a pokračoval tak v měření dvojím metrem. Ale i přes to všechno, co se na něj sneslo, se byl Juice ve svých posledních momentech schopen usebrat a odejít podle svých vlastních podmínek, čímž se pro mě stal jediným členem klubu, který si na konci seriálu zaslouží respekt a vykoupení, a jediným opravdovým beránkem božím, který si zaslouží roztahovat ruce jako Ježíš. To se rozhodně nedá říct o Jaxovi, jehož finální "oběť" v mých očích nemá vůbec žádnou hodnotu. Jeho postava je dávána do kontextu s osudem jeho matky, neboť se oba zaklínají mantrou, že činí svá rozhodnutí "pro rodinu". V případě Gemmy je poměrně brzy zřejmé, že nemá nic jako osobní morální kodex a že není ochotna potlačit svoje vlastní blaho nebo sobecké motivy ve prospěch svého syna ani vnoučat. Jax oproti tomu začíná se silnou motivací vymanit se z předurčeného zakletého kruhu, ačkoliv nevědomky přispívá k tomu, že se do něj zakořeňuje ještě víc. Problém je v tom, že postupně se to nevědomky promění velmi definitivně ve "vědomky" a zejména právě jeho chování k Juicovi a potom také neschopnost disciplinovat ostatní členy klubu (včetně sebe) kvůli sobecky motivovaným činům z něj ve výsledku dělají špatného člověka, záporného hrdinu a selhávajícího vůdce. Jeho kralování nekončí nastolením míru, nýbrž zoufalým odstraněním problémů, které sám způsobil, a zanechává klub přesně tam, kde byl na začátku, nedošlo k žádnému vývoji. Je třeba si vzpomenout, že celý příběh začal tím, že jim "někdo zvenčí" vypálil skladiště. Stačí jedna malá gangsterská crew, která si bude chtít trochu přilepšit, a veškerý shit se může roztočit nanovo. A klub, který tento shit bude řešit, je slabý a nestálý. Většina jeho finálních členů se navzájem zná jenom pár měsíců plus několik málo roků letmého setkávání, rozhodně mezi sebou nemají ono "bratrské pouto", které drželo původní Syny pohromadě. Ti nejchytřejší a nejloajálnější jsou mrtví. A nový prezident a vice-prezident na svých místech nejsou proto, že by si to zasloužili, ale jednoduše proto, že zbyli jako poslední ze "staré" generace. Chibs byl původně jednou z mých nejoblíbenějších postav (nejen proto, že Tommy Flanagan je bůh a chtěla bych ho za muže), ale vývoj jeho charakteru byl bohužel také směrem dolů a během sedmé série se prokázal už jenom jako bezcharakterní bastard neschopný udržet si v hlavě odstup a celkový pohled na problém. A Tig vůbec nikdy neprokázal, že by měl nějaké inspirativní vůdcovské schopnosti. Takže kluci, z mého pohledu vám můžu popřát hodně štěstí, ale myslím si, že hodně ho ve výsledku asi nebude. --- Tak, tohle všechno byly moje myšlenky po konci poslední, sedmé série. Zní hodně zklamaně a rozčarovaně, ovšem to je pro to, že sedmá série pro mě byla kvalitou o dva až tři stupně pod celým předchozím seriálem, který jsem si užila zatraceně hodně. Sutter byl od začátku nekompromisní a svůj, a ke konci se bohužel trochu moc zhlédl v manýrách, které si předtím stihl vybudovat. Hodně epizod mělo (dle mého zbytečně) stopáž blížící se k 70 i 80 minutám, ačkoliv děje v nich bylo podobně (nebo i méně) než v původních standardních 40 až 50 minutách. Ve zpětném zrcátku jsem měla nejraději první až třetí sérii, protože ty byly vystavěné tak, že i těm mimo zákon stojícím psancům se dalo opravdu z celého srdce fandit, a hlavně potom se už nikdy nepodařilo představit tak skvělého antagonistu, jakým byla agentka Stahlová. A s tím souvisí i to, co jsem na Synech ze začátku obdivovala snad úplně nejvíc: ačkoliv se jedná o příběh z výsostně macho světa, obsahoval i výrazně stratifikovanou řadu zajímavých a osobitých ženských postav. Tento prvek se postupně také vytratil, což je škoda. (Na druhou stranu je ale třeba přiznat, že i nové mužské postavy byly často ploché a málo prozkoumané na úkor těch několika ústředních.) V posledních řadách se z žen upírá pozornost hlavně na Gemmu, a i její motivace a vlastní problémy byly čím dál tím plošší a méně "skutečné", než věci, se kterými se potýkala ze začátku. Ale to už se začínám trošku opakovat, takže si pogratuluji, že se mi podařilo v komentáři k seriálu o motorkářích použít slova usebrat se a stratifikace, a ukončím to s tím, že kdyby to pan Sutter uťal trochu dřív, byla bych ještě šťastnější, ale i teď jsem pořád dost šťastná. (Ale ne za to, cos provedl Juicovi, ty pacholku.) (11.10.2017) (méně) (více)