Povolání: Reportér

Jedna z lepších rolí Jacka Nicholsona, jeden ze snadněji uchopitelných Antonioniho filmů - pokud ale čekáte klasické krimi drama, tak Vás tento (krásně!) rozvláčný film asi hodně zklame. Absence dramatického oblouku je zde zcela účelová - "Povolání: Reportér" operuje tichem a prázdnotou tak, že - samozřejmě pokud přistoupíte na pravidla hry - se ke konci dostává do meditativní atmosféry. Neříkám, že by mě tenhle film nadchnl jako celek, ale jako v každém Antonioniho díle jsem si opět našel okamžiky, které mě dokonale dostaly - tady to byl především dlouhatánský nájezd přes pokoj ven na sluncem rozpálenou ulici, během kterého proběhla kulminace celého příběhu. Krása. (15.12.2012)

Hypnóza Antonionových záberov má neobyčajné kúzlo. Dejovosť-nedejovosť... kontinuálnosť liniek napomáha k ďaleko osobnejšiemu vniknutiu do sveta jednotlivca a jeho strádania sa v ňom. Okázalo sa vyhýba lacným klišé s kriminálnou zápletkou a jej opulentným rozuzlením. Zaujíma ho to, ako vnímajú jeho postavy svoje problémy a kde hľadajú východisko z neho, hoci o nich nemajú veľké ilúzie. David nehľadal vykúpenie a katarziu "zmenou svojej identity", kľúčová bola pre ňho akútna zmena pozornosti na jeho osobu a mylný únik z dovtedajšieho neukojeného súkromného života. (15.12.2020)

Jacka Nicholsona bezmezně zbožňuji, ovšem Antonioni je pro mě těžký tvůrce, jehož filmy bývají těžko stravitelné. A musím přiznat, že u Povolání: Reportér jsem měl co dělat, abych udržel pozornost. Možná tohle plouživé existenciální drama docením někdy v budoucnu, ale zatím dávám jen takové lhostejné, neúčastněné hodnocení. (09.09.2019)

Povolání: Reportér je poetickou ódou krize středního věku a Antonioniho rukopis si pohrává s pocitem. Vyhoření profesního i osobního života po fyzickém vyčerpání neodolalo impulsu myšlenky. Změna identity má být životadárným elixírem, ale fascinace samotnou podstatou přeměny se zvědavě noří pod povrch a hledá identitu. Nechává se strhnout tajuplným proudem pocitu osudovosti, nejhlasitější bolestí je osamělost. Minulosti se utíká z přesvědčení, přítomnost je ve znamení tápání a povlávání, budoucnost se nesrozumitelně ztrácí v neschopnosti rozhodnutí a bezradnosti duše. Některé následky činů již nelze zvrátit, změna nepřináší očistné znovuzrození a cynicky se vysmívá vzrůstajícímu pocitu strachu marnosti. Hlavní postavou krize středního věku je David Locke (zajímavý Jack Nicholson), uznávaný anglický televizní novinář. Pozorovaná neměnná bezútěšnost politicko-společenského stavu, rutinní setrvačnost prázdného svazku, fyzická náročnost předpokládaných ambicí. Celková a absolutní vnitřní vyhořelost je silným impulsem, náhoda se šibalsky usmívá a lákavě mrká v náznacích, naděje halucinuje v představách neznámého pocitu svobody a nezařaditelnosti a Gaudí s pouští se stávají symbolem. Osamělost je nejsilnějším pocitem, pevný bod nikde v dohledu. Obroda umřela na nerozhodnost a strach, svoboda spolkla samu sebe. Hlavní ženskou postavou je mladá obdivovatelka Gaudího staveb (zajímavá Maria Schneider), svůdný přelud. Vzbuzuje zdání éterického vlnění předurčenosti, oslavuje mužnou sílu moci a možností a bloudícímu se stává Sirénou s omamnou příchutí. Důležitou postavou je David Robertson (Charles Mulvehill), efektivní obchodník a nabídnutá možnost změny. Nevyplácí se kráčet ve stínu silného ducha, pokud neznáme jeho prokletí. Výraznější postavou je Rachel Locke (Jenny Runacre), Davidova manželka se zaskočeným svědomím, které jí nutí do hledání odpuštění. Lze najít objektivní pravdu? A také Martin Knight (Ian Hendry), televizní producent a Davidův spolupracovník i kamarád. Za zmínku stojí také čadský opoziční předák Achebe (Ambroise Bia). Hlavním motivem filmu je hledání, osamělost a tápání. Zápletka je filozofickou pomůckou a pohrává si s lidskou slabostí, strachem. Krize středního věku v Antonioniho podání je esteticky filozofujícím moučníkem. (17.06.2018)

Divácky nejvstřícnější Antonioni jakého znám a asi i nejepičtější - Tassílie, Londýn, Mnichov, Gaudího Barcelona i jiné Španělsko... Lehce stravitelný lehce kriminální děj filmu je ovšem samozřejmě trochu ozvláštněný osobitým režisérovým stylem, postavy zvláštně jednají, zvláštně se chovají, vedou zvláštní rozhovory, ale nic, co by nepřekousl nebo nepochopil i průměrný "novák" (i když by to pro něj byla nejspíš zdlouhavá nuda). Z celého filmu mám nesmazatelně do paměti vrytý jeho předposlední, nekonečně dlouhý záběr, ve kterém kamera záhadně projde zamřížovaným oknem z hotelového pokoje na dvůr, záběr, na který jsem si naposledy vzpomněl nedávno díky Iñárritovu Birdmanovi, záběr, který je mi záhadou dnes stejně jako už někdy před dvaceti lety, záběr, po jehož (nejspíš triviálním) vysvětlení schválně nepátrám, abych si ho v mysli uchoval jako slastně záhadný. (06.02.2015)